Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Já jsem jen její.

"Heh! Ty jsi vtipný," vyprskla jsem smíchy.

"To ale nebyl vtip," ušklíbl se Nishida a prudce mě políbil na rty. "Od téhle chvíle už jsi moje. Vybral jsem si tě," zamručel do polibku.

Kurva, ještě nikdy jsem nedržela rty tak pevně u sebe. Sice jsem ho chtěla kousnout a vyrvat mu jazyk z držky, ale něco mi říkalo, že by si to snad i užil.

Otočila jsem hlavu, div jsem si při tom nezlomila vaz, a skrz zuby procedila: "Já nechci!"

"Ale tady nikoho nezajímá, co chceš," odtáhl se konečně a rádoby jemně mi přiložil ruku ke tváři. "Neboj, jednou si na mě zvykneš a třeba mě začneš mít i ráda," zasmál se jedovatě. "No, a jestli ne, tak to bude jen větší zábava. Tedy aspoň pro mě..."

"Na tebe by byla škoda i plivnout, ty bastarde!" zavrčela jsem a snažila se opět a zase oddálit jeho doteku.

Nishida pohrdlivě mlaskl. "Ty," chytil mě za vlasy a škubl, čímž mě donutil syknout bolestí. Hned na to jsem ho ale probodla pohledem. Bohužel, moc mu to neublížilo. "Ty, malá špinavá holka, mi nebudeš říkat, kdo jsem!! Jsi jen spratek z chudý rodiny! Neznamenáš nic! Jsi jen nástroj k uspokojení mužských potřeb! Ale," změnil tón náhle, takže teď zněl skoro něžně, "já se tě ujmu. Pojď se mnou a já ti ukážu, že i takové uspokojování může stát za to."

"Tak znova - na tebe bych nesáhla ani dvoumetrovou tyčí!" okřikla jsem ho.

"A jestli budeš svou roli plnit dobře a já nebudu cítit potřebu si hledat něco jiného," pokračoval nerušeně, "možná ti dovolím si s sebou vzít i toho tvého milého. Třeba bys pak byla povolnější..."

Tak a už toho mám dost.

"Shintaro a já spolu vůbec nic nemáme!" řekla jsem na obranu, přestože jsem to vůbec neměla zapotřebí.

"Oh, opravdu?" zkroutil rty do spokojeného úsměvu, ze kterého se mi zježily všechny chloupky na těle. "Tím líp pro mě, užiju si tě celou sám," naklonil se ke mně a olízl mě na tváři.

Do prdele, kdybych měla volnou nohu, tak ho nakopnu tak, že bude moct ochutnat vlastní varlata.

"TY si nebudeš užívat vůbec nic!" cukla jsem hlavou a praštila ho do obličeje. "Já nejsem žádná hračka!"

Nishida překvapeně ustoupil a zadíval se na krev, kterou si ze rtu otřel palcem. "Omyl, zlatíčko." Zadíval se na mě očima, ve kterých se jiskřilo.

Do piče, neříkejte mi, že to v něm vyvolalo nějaké odporně zvrácené vzrušení. Jinak by tento chlápek byl prohlášen za ještě většího perverzáka, než jsem já, nebo moje Haruka. A to nikdo nechce.

"Staneš se mou hračkou," znovu se opřel o židli, přímo před můj ksicht. "A bude se ti to po čase i líbit. Budeš škemrat, abych ti dal to, po čem zatoužíš. A věř mi - budeš to chtít tak moc, až tě to začne spalovat."

Svraštila jsem obočí v kompletní nechápavosti, přesto jsem však moc dobře věděla, že myslí svoje péro. "Pověz," začala jsem, "Nečteš si až moc pohádky? Kde si princeznička musí vzít toho, kdo ji vysvobodí? Kde si holka nesmí vybrat?"

"Ale vy nemáte právo na výběr. A obzvlášť ty ne," usmál se, jako by v to opravdu věřil. Jeho oči vypadaly jako oči dítěte, které právě vytopilo mraveniště.

"Jak si tím můžeš být tak jistý?" zeptala jsem se a ani na moment se neobtěžovala zakrýt svůj odpor k němu.

Nishida sklopil hlavu a přidušeně se zasmál. "Ženy," povzdychl si. "Je s vámi tolik legrace a můžeme s vámi dělat tolik věcí. Je to opravdu obdivuhodné, co zvládnete. Ne, že by vám zrovna něco zbývalo. Některé jste poslušné, některé vzdorujete. Já osobně," znova mě olízl na tváři a následně štípl zuby, "mám rád, když je žena divoká. Mám rád, když se snaží bránit, ale nemá šanci. Vzrušuje mě to," políbil mě na rty a já dělala všechno pro to, abych tady nehodila šavli.