Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Klid před bouří

Mayu: 

Když jsem šla za tátou do kanceláře, měla jsem divný pocit. Takový podivný mrazík mi šplhal po zádech, ovšem nejsem schopna určit proč. 

Tátova ochranka stála před dveřmi jeho kanceláře - jako vždy. Dva vysocí muži se širokými rameny v kvádrech a černých brýlích. Černé brýle nosili v budovách, v noci i za deště. Pořád. 

Kývla jsem jim na pozdrav a oni se mi uklonili: "Slečno Mayu," pozdravili mě sborově. 

Nechala jsem jednoho z nich, aby mi otevřel dveře do tátova kanclu, pak jsem jim oběma věnovala letmý úsměv a proklouzla dovnitř. Podvečerní slunce se vlezle vkrádalo do místnosti, takže jsem musela přimhouřit oči, jinak bych asi oslepla. Protivné oranžové paprsky ozařovaly celou místnost, takže vypadala jako by byla v plamenech.

Tátu ale slunce nijak nerozrušovalo. Stál zády ke mně a s rukama založenýma na hrudi hleděl na zahradu. 

"Ahoj," pozdravila jsem ho neformálně. Pak už jsem jen čekala, co mi řekne. 

"Mám veliké starosti, dcero," začal.

Zaskočil mě. Pokaždé, když jsem za ním přišla, mluvil prvně o dni, který jsme měli za sebou a až potom se věnoval nastávajícím událostem. Vždy udělal takovou nějakou rekapitulaci, aby vyložil karty o tom, jak se věci mají a až pak se rozhodoval dál či řešil své osobní problémy. Ale teď bylo něco jinak a to mi nahnalo hrůzu.

A ten mrazík na zádech se znovu proběhl.

"O co jde?" zeptala jsem se opatrně a posadila se do křesla, které měl připravené pro hosty.

"Jde o tvého bratra, Mayu," prozradil mi a následně si odkašlal, jako by mu to ani nešlo vyřknout.

"No," začala jsem a nervózně se zasmála, "s ním byly potíže odjakživa. V tom nevidím nic neobvyklého," zažertovala jsem. V takových situacích, kdy je i můj otec nervózní, jsem já tak stokrát nervóznější a mám hloupé tendence dělat nevhodné vtipy. Je to takový můj obranný mechanismus.

Můj táta se na mě otočil a povzdychl si. "Nerozumíš," zkonstatoval chladně. "Jde mi o ty dvě děti, se kterými se zapletl. A o to, co jim provedl. Je impulzivní, arogantní a krutý," zavrtěl hlavou nad výčtem, který byl všem nad slunce jasný. "Bojím se dne, kdy nebudu schopen dál řídit naše odvětví a budu mu muset předat velení," přiznal a pohlédl mi do očí. 

Jako by během jednoho dne zestárl o pět let. Vrásky na čele se mu prohloubily a jeho kůže i v tom odpoledním slunci chytila jakýsi nezdravý šedivý nádech, jako by se nastydl. 

"Je to tvůj syn, tati," řekl jsem i přes to sebezapření, které se ve mě zrodilo. "Musí být nástupce," řekla jsem stroze. 

"Já vím," povzdychl si. "Ale je to taky syn tvé matky a - bohužel - z ní má víc, než by bylo dobré." 

Při zmínění té ženy jsem pocítila jistou prázdnotu. "Máma není dobrý člověk," souhlasila jsem. "Ale není to čistokrevné zlo. Vychovala nás a milovala nás," pokrčila jsem rameny. 

"A o to je to horší," přerušil mě táta. "Jedinou lásku, kterou kdy ke komu chovala, dala vám dvěma. Jenže Yuuto nemá nikoho, ke komu by cítil tak silné pouto, aby se pro něj změnil. Nemá důvod být hodný a neumí to. On je prostě zlý," řekl až příliš důrazně. 

Olízla jsem si spodní ret a suše polkla. "Já vím." 

"Nechci, aby celou naši rodinu přivedl k záhubě," vrtěl hlavou.