Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

V časech zoufalství...

Mayu:

To, co jsem slyšela ze Shintarova telefonu, mě bude strašit ještě hodně dlouho.

S bratrem jsme nikdy neměli zrovna vřelé vztahy. On byl starší a kluk, kdežto já podle něj byla "jen malá hloupá holka, co furt překáží". Ale byly i momenty, kdy jsem byla ráda; dokonce jsem byla i hrdá, že je zrovna on můj starší bráška. Dovedl být hodný a mockrát se mě zastával, ať už se jednalo o nevhodné nápadníky či dotěrné posměváčky...kdysi mě před tím vším ochraňoval.

Kdysi...

Ale teď...toho člověka nepoznávám. Změnil se mi před očima v něco tak hrozného, co mám strach vůbec nazvat rodinou. Shintaro měl asi pravdu; ten kluk se zbláznil. Byl tak posedlý tím, že jednoho dne bude vůdcem, až se z něj stalo právě to, co pravý vůdce být doslova nesmí.

Jako dítě byl opravdový hrdina. Byl odvážný, spolehlivý, zodpovědný a dalo se v něj věřit. Býval takový ten malý bláznivý skrček, co by se popral s člověkem dvakrát větším, než je on sám, kdyby mohl. Byl férové a správné dítě.

Tyhle jeho přednosti byly poněkud překrouceny. Jeho odvaha se změnila v bláhovost, ze spolehlivosti zbyly jen střepy a o jeho zodpovědnosti už se dá jen snít.

Seděla jsem v tátovu koženém křesílku, které většinou vítalo zadnice našich hostů v jeho kanceláři. Jenže naši současní hosti očividně nebyli schopni sedět ani půl minuty bez toho, aniž by se rozhořčeně vyšvihli na nohy a pohazovali rukama.

Vedle mě si - samozřejmě až po tom, co jsem jí to skoro přikázala - sedla Jia. Vypadala jako socha, když nehybně pozorovala dění v místnosti. Ruce měla založené na hrudi a s kamenným výrazem koukala na ty mladistvé, jak se hádali s mým tátou.

Opřela jsem se lokty o kolena, protože se mi záda začala lepit ke kůži, jak jsem se potila. Ledový pot mi stékal po šíji, zádech a hrudníku skoro v čurkách, jak jsem byla ve stresu.

To, co Yuuto udělal, je průser monstrózních rozměrů.

"Je to VÁŠ SYN a vy nemáte tušení, co dělá?!" hulákal Shintaro, až mu na krku naběhly tučné žíly a kůže na obličeji zrudla. "To vám jako uniklo, že někoho jen tak z prdele unesl?!?!"

"Nemůžu mu přece pořád stát za zadkem a hlídat ho jak dítě!" opáčil náš Rudý Drak podstatně hrubším hlasem.

Shintaro se ještě víc rozkřičel. "No, očividně ale jo, když běhá po městě a přepadá náhodný lidi!!!"

Tímto stylem se hádali už dobrých deset minut a vůbec jim nedocházelo, že čas běží.

"Tím, že po sobě budete takhle řvát, SE MŮJ TÁTA NIKDY NENAJDE!" zaječela najednou Shizuka tak nahlas, až jsme všichni poskočili. Tedy...všichni až na Jiu. Ta se jen poněkud rychleji otočila.

Ti dva konečně sklapli. Teda...nesklapli, civěli na tu holku s otevřenými ústy, jako by jim doslova sebrala slova.

"Je mi celkem dobře u prdele, jak to hodláte vyřešit, ale něco udělejte! Můj táta s ničím z toho nemá absolutně nic společnýho. Váš narušenej syn je ale tak ubohý, že si naše spory musí řešit skrz moje blízké. Takže je celkem kurva jasný, že se o toho bastarda postaráte buď vy, nebo to udělám já. A to by už nebylo pěkný, to mi věřte," říkala Shizuka třesoucím se hlasem a očima poskakovala z mého otce přes Jiu až na mě.

Rudý Drak si založil ruce na hrudi. "Utiš se, děvče," osočil rozzuřenou Shizuku ostře. "V téhle situaci není čas na takové hysterické záchvaty."