Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Zlomení

Shizuka: 

Hleděla jsem na obrazovku mobilu. Co já vlastně mám říct? Jak to mám říct? Palec se mi klepal, než jsem zmáčkla ikonku telefonu, která označovala počátek vyzvánění. 

Nádech a výdech. Opřela jsem se o motorku, na kterou jsem už před chvíli hodila těžkou koženou bundu, a volnou rukou se objala kolem hrudníku. Cítila jsem, jak mi buší srdce.

"Prosím?" ozval se hlas její kamarádky Misaki. "Shizuko?" 

"Ahoj. Je u tebe ještě Haruka?" začala jsem. Můj hlas zatím zněl pevněji, než jsem čekala. 

V telefonu zapraskalo, jak byl předán do jiných rukou. "Co se sakra děje, Shizuko?!" vykřikla Haruka, hlas se jí zlomil, když vyslovila mé jméno. Plakala. 

Mlčela jsem. Zavřela jsem oči a vychutnávala si konejšivou přítomnost jejího škytavého vzlykání. Mrzelo mě, že zrovna tohle je možná to poslední, co od ní kdy uslyším, ale bylo to aspoň něco. "Ahoj," řekla jsem nakonec. Můj hlas zněl podstatně slaběji, než jsem doufala.

"Kde jsi?" zeptala se. 

"Haruko," přerušila jsem ji. "Myslíš, že bys mohla poodejít někam do soukromí? Tohle by Misaki asi slyšet neměla." 

"Přestaň si ze mě dělat legraci," řekla třesoucím se hlasem. "Není to vtipný." 

"Prosím." 

Haruka popotáhla a na pár chvil umlkla, když pochodovala na klidnější místo. "Už mi řekneš, co se děje?" zeptala se znovu, tentokráte skoro až uraženě. 

"Mrzí mě to," řekla jsem jednoduše. "Všecko je moje vina a moc se ti omlouvám," začala jsem. 

"Počkej, co to říkáš?!" nechápala. 

"Promiň, že jsem se nechala zatáhnout do týhle situace a vás s sebou. Nechtěla jsem. Opravdu ne-" řekla jsem. Hlas se mi lámal. 

Už jsem nebyla tak v klidu, když jsem mluvila s ní. Jako vždycky. Před ní si nedokážu na nic hrát. 

"Shizuko..!" řekla moje jméno varovně. 

"Omlouvám se, Haruko. Za všechno se ti omlouvám. Možná se už neuvidíme, takže...chci, abys věděla, že tě miluju. Miluju tě...neskutečně moc. Jsi to nejlepší, co se v mým životě stalo a já si tě dost nevážila a..." nevěděla jsem, jak pokračovat. 

Haruka něco křičela, ale já ji nechtěla pustit ke slovu. "Vždycky jsi byla anděl bez křídel," zasmála jsem se smutně. "A já si tě nezasloužím. Nezasloužím si tě milovat, ale nemůžu si pomoct. Promiň mi to. Nikdy tě milovat nepřestanu. Ať se děje cokoliv...ať se mi stane cokoliv, ty jsi jediný člověk, kterého kdy budu milovat. Chci, abys to věděla. Promiň," řekla jsem a telefon si odtáhla od ucha. 

Haruka pořád ještě plakala a křičela moje jméno, když jsem hovor ukončila. 

Na tvářích jsem měla vlhko.

"To bylo dost morbidní na to, žes mluvila se svou milou," slyšela jsem Shintara, co se neslyšně přikradl za mě. Je zpátky z obhlídky. 

"Zmlkni," otřela jsem si oči a potáhla. "Musela jsem jí to říct, pokud bych se nevrátila," otočila jsem se k němu čelem.

"Proč by ses měla nevrátit?" nechápal Shin.  

"Protože tomu parchantovi ležím kurva dlouho v žaludku, unesl mi tátu a dost očividně chce vidět, co mi to dělá," pokrčila jsem rameny. "Dost možná to dneska prostě vyvrcholí."