Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Raněné ptáče

Sice jsem to chtěla nechat tak, aaaaale....nešlo to <3

Mayu

Jia mi pomohla se obléknout. Sice měla rudé tváře, když ze mne sundávala ten bílý erární hábit, ale její pohyby i tak neztratily tu jistou automatičnost a profesionalitu, které se za svůj život naučila.

Nic neříkala. Dávala mi jen jednoslovné odpovědi, když jsem se na něco ptala. Když jsem v ruce držela kytičku, co Jia položila na stolek vedle mé postele, dívka se na mě smutně dívala.

"Od koho je?" ptala jsem se a přivoněla si. Cítila jsem léky a dezinfekci; vůně rostlinky už byla pryč. Smutně jsem ji položila zpět.

"Shizuka ji donesla," zahuhlala Jia sklesle. 

Otočila jsem se k ní a natáhla se po své kožené bundě, co mi někdo z tátových mužů nachystal na propuštění. "Jak vypadala?" 

Jia chvíli přemýšlela, co mi vlastně má říct. "Chce se přidat k vaší organizaci," sklopila hlavu nakonec. 

Zarazila jsem se vprostřed pohybu. "Cože?!" vyjekla jsem.

Jia vytřeštila oči, když jí došlo, že mě to zaskočilo. "Mayu, prosím, nerozčiluj se," začala panikařit. 

"Kruci," řekla jsem hořce. "Proč se tak rozhodla?" zeptala jsem se pak, když jsem si s obtížemi bundu oblékla. 

Rána v břiše i přes oblbováky bolela jak čert. 

Mám v sobě díru, jasně, že to nebude příjemné.

Jia suše polkla. "Pro svou sestru. Nechce, aby jí někdo ublížil," pokrčila dívčina rameny.

Svraštila jsem obočí. "Mafiánům se ubližuje zásadně tak, že skřípneš jejich rodinu. Zbláznila se snad?" zavrtěla jsem hlavou.

Jia pokrčila rameny. 

Očima jsem sjela po své bodyguardce. "Kdo ví. Má na to plné právo," zamumlala jsem. "Má toho za sebou dost." 

"Ty taky, Mayu. Byl to tvůj bratr..." připomněla mi. "Taky bys měla mít právo být smutná," řekla.

"Ale já nejsem smutná," zavrtěla jsem hlavou a koukla na ni. Hleděla jsem do jejích zlatavých očí, co se leskly jak čerstvý med. "To vůbec. Můj bratr byl mrtvý už dlouho. Tohle zvíře si jen půjčilo jeho tělo," pokrčila jsem rameny. "Byl chodící nemoc." 

Jia si mě prohlížela. Možná si myslela, že lžu. Že se přetvařuju. Ale já opravdu smutek necítila. Co víc, možná jsem byla i ráda, že je to všechno už za námi.

Sice nás čekají krušné časy ohledně hledání dědice, ale..s tím si můj otec poradí.

Hlasitě jsem si povzdychla a několika kroky překonala vzdálenost, co mě od ní dělila. Bez zaváhání jsem natáhla ruce a přitáhla si ji k sobě v medvědím objetí. "Vezmi mě domů, Jio," zaprosila jsem.

Jia na moment váhala, co s rukama, ale pak mi je přiložila na ramena a mou hlavu si přitáhla ještě blíž k sobě. "Neboj se," zamumlala. "Nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil," řekla a políbila mě do vlasů. 

On už ani nemá kdo, Jio.

. . . 

Doma mi bylo chladno. Cítila jsem ten podivný mráz, co se mi zarýval pod kůži jak jehličí jalovce. Byla mi zima, ale vzduch byl krásně čistý. Jako by u nás už nezbylo nic, co by to tu otravovalo. Ten jed je pryč. Yuuto byl pryč.