Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Doupě dračí rodinky

Shizuka:

V hlavě mi jak sníh za chumelenice poletovaly myšlenky. Přestože jsem se pokoušela odvést svou pozornost na nějaké jiné téma, vždy jsem se vrátila k Haruce. Bude v pořádku? Fakt se můžu spoléhat jen na Mayu? 

Přesně toto jsem nechtěla. Přesně tohohle jsem se kurva bála.

"Vydržte chviličku." Mladá mafiánka vylezla z auta a přešla ke svým poskokům. Dle jejího rozkazu jsme se ani nehnuli a mlčky čekali. Mayu začala pohazovat rukama a pokřikovala rozkazy, ale zpoza dveří limuzíny jsem nerozuměla, co vlastně chtěla. A vzhledem k tomu, že nehulákala na mě, tak mi to bylo úplně jedno.

Soustředila jsem se na tlukot svého srdce, který byl až nepříjemně hlasitý a odrážel se až od stran mé lebky. Jeho pravidelnost mě však jaksi uklidňovala. Bušení, které se vždy vrátí, dokud dýchám, mi dodávalo aspoň nějakou oporu a já tak měla pocit, že ne všechno je špatně. 

Na sobě jsem cítila Shinův upřený pohled. Civěl na mě přimhouřenýma očima, jako by se snad chtěl provrtat až dovnitř mé hlavy, aby mohl podrobněji zkoumat mé potíže.

"Co je?" zeptala jsem se tak nějak suše. I mě samotnou mě překvapil tón vlastního hlasu, který jako by vyšel z mrtvoly.

"Shizuko, Haruka bude v pořádku. Slyšela jsi ji," řekl Shintaro s ustaraně svraštěným obočím a bradou pokývl k Mayu postávající venku, "vždyť je přece pod ochranou, tak se nemáš čeho bát. Nic se jí nestane," snažil se mě uklidnit.

"Copak ty se o svou rodinu nebojíš?" řekla jsem a vydala ze sebe jakýsi zvuk; něco mezi smíchem a vzlyknutím. 

Zarazil se. "Samozřejmě že jo. Ale v tuhle chvíli nám pomůže jen tadle ta," ukázal palcem na Mayu, aniž by odtrhl pohled ze mě, "takže jí musíme věřit. Vždyť jejich táta má mnohem větší moc než ten sráč. Není důvod mít strach z mladšího Nishidy, ty blbko," usmál se, čímž mi chtěl jen dodat odvahu. 

No jo, ale jak můžeme věřit jí a jejímu tátovi, hm? napadlo mě, ovšem nechtěla jsem to říkat nahlas. Shintaro si taky dost očividně nebyl jistý nastávajícími událostmi, jak jsem si z jeho postoje všimla. Podupával nohou, hryzal se do rtu a neustále si pohrával s uchem, jako by ho snad i svědilo. Pokožka kolem náušnice mu dokonce začala rudnout.

Hlavu jsem sklopila ke svým rukám s propletenými prsty. Ani jsem si toho nevšimla, ale na předloktích jsem měla naběhlé žíly jak pěkně nasraný kluk. "...Ona kvůli mě brečela, Shine. Už zase. Já  jí nechci furt takhle ubližovat. Vždyť...vždyť to nejde," zavrtěla jsem hlavou a ruce sevřela v pěst. Strašně mě to sere. Chci, aby byla Haruka šťastná, ale...nějak mé plány selhávají...

"Já tě chápu," povzdychl si a loktem do mě rýpl. "Ale až tohle skončí, tak se všechno vrátí do normálu."  

"Až tohle skončí, huh...A kdy to bude?" pronesla jsem tiše, aby mě neslyšel. Pak jsem k němu otočila hlavu a se smutným úsměvem na rtech se zeptala: "Proč se vždycky musíme dostat do takovejch hoven, Shine?"

Shintaro mi na to odpověděl pokývnutím ramen a úsměv mi opětoval, ale v tom jeho nebyl ani náznak smutku.

Mayu konečně zaklepala na okno, čímž nám dala najevo, abychom byli tak laskavi a vypadli z jejího vozu. 

Shin s finálním povzdechem vyskočil z auta a okamžitě se začal rozhlížet po okolí.  Byl z toho tady tak nadšený, až jsem pociťovala nutkání mu nakopat prdel. Vůbec nic ho v podstatě nezajímalo - nebo zdokonalil své umění přetvařovat se. Protože teď jsem nevěděla ani já, jestli má vůbec strach. Byl nervózní, ale jestli se bál, to jsem neměla šajna.