Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Pochod na bitevní pole

Shizuka:

 Svět se zastavil a všechno jako by ztratilo smysl. Barvy vybledly, zvuky utichly a já se modlila, aby tohle všechno, naprosto všechno, byla jen hnusná noční můra. Nic z toho se nemělo stát. 

Seděla jsem u Shintara v pokoji v obležení posmrkaných kapesníků. Už jsem nebrečela, jen jsem bezeslovně seděla a čekala, až Shin dotelefonuje. Zatím neměl moc štěstí, Mayu mu nevzala ani jeden hovor. Jen zuřil a pochodoval po místnosti, div jim dole v obýváku neopadával strop.

Rukama jsem si objímala kolena a civěla před sebe. Celé mé tělo se třáslo a probíhal mnou odporný vlezlý chlad. 

Srdce jsem měla jak zmačkané strachem. Takovým strachem, který jsem ještě nikdy necítila. Cokoliv se mi v životě přihodilo na mě nemělo ani z poloviny takový efekt jako právě teď. 

Nevím, kde je můj táta; nevím, jestli se Haruka dostala za Misaki a hlavně nevím, jestli jsou oba dva v pořádku. A nemůžu udělat nic, aby se to změnilo.

Ta bezmoc bylo to nejhorší, co mě kdy mohlo potkat. Nesnáším, jsem totálně k ničemu. Sedím tu jak kus hovna a musím se spolehnout na jiné, protože nic jiného nezmůžu.

Shintaro cosi vztekle zaprskal a telefon si nakonec zastrčil do zadní kapsy džín. "Zvedej se," řekl pak.

"Dovolal ses?" zvedla jsem k němu hlavu.

Bylo smutné, že v tuhle chvíli byla právě Yuutova sestra naší jedinou záchranou před samotným Yuutem.

"Ne," zavrtěl hlavou. "Ale musí nás vyslechnout, když jí budem stát před ksichtem," Ze židle od psacího stolu stáhl jednu ze svých kožených bund a hodil mi ji.

Hleděla jsem na těžký kus oděvu a když už jsem si chtěla vyžádat vysvětlení, začal zase mluvit: "Půjčíme si bráchovu motorku, ať jsme tam dřív." A sám si ze skříně vytáhl bundu pro sebe.

"Ty umíš jezdit na motorce?" zeptala jsem se nedůvěřivě a začala se soukat do jeho oblečení.

"Kdysi jsem to uměl," pokrčil rameny a svlíkl si svoje školní sako, které ještě ani nestihl sundat. "Modli se, abych to nezapomněl," uchechtl se bez špetky veselí.

"Když nás tam dostaneš rychleji, než kdybysme běželi, budu ti vděčná," řekla jsem upřímně. "A pokud se tam dostanem celí, tak ti budu říkat 'pane'."

Shin si utáhl zip až ke krku a věnoval mi úšklebek. "Tak to se neboj."

Oba jsme se vydali do jejich garáže, kde si jeho brácha uchovával svou lásku. Zatímco já zápasila se zámkem od dveří, Shin už sundal motorku ze stojanu a tlačil ji ven. Byla to motokrosová motorka s pneumatikami na terén, ale v tuhle chvíli bych byla ráda i za debilní kolo.

Shintaro motorku vytlačil před garáž a hulákal, ať podám helmu. "Nasaď si ji," poručil následně.

"A co ty?" zeptala jsem se, když jsem došla k němu. Halma byla jen jedna (Jaké to překvápko, když měl jeho bratr jen jednu hlavu, že?).

"Nechci, aby ses zranila, kdyby něco. Prostě si ji nasaď a sklapni," řekl přísně a pokývnul hlavou, abych si konečně nasedla.

Dle rozkazu jsem si nasadila na palici černou propocenou helmu a sedla si za něj. V sukni to byl celkem nářez, když jsem nohama objala motorku a nalepila se Shinovi na záda, ale díky mý inovaci to nebylo tak zlý. Moje sportovní kraťasy mi přišly vhod už mnohokrát.

Shintaro pravou nohou přivedl motorku k životu a několikrát protúroval motor, aby se zahřál. Když kopl do řazení, otočil se ke mně a křikl: "Drž se!"