Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Skrytý potenciál

Zdravím ^^. Tahle část je jen krátká, protože se chci posunout s Shizukou. Snad vám to moc nevadí <3 Omlouvám se, že musíte furt čekat, ale...ale :). Zatím !! <3

Mayu:

Sotva se za mnou zavřely dveře, po zádech mi přeběhl mráz. Nemám z tátových nápadů dobrý pocit, ale nezbývá mi nic jiného než doufat, že to nebude mít katastrofální následky.

Každopádně - pokud se kolem těch dvou nevyzrálých potížistů budeme motat ještě dlouho, tak z toho nevznikne nic dobrého, to je mi naprosto jasné.

Modlím se, aby tátu nenapadlo to, co napadlo mě.

Když jsem si tak kráčela zahradou, ponořená v myšlenkách, můj pohled přilákala ženská postava, která si to rázovala ke dveřím do hlavní budovy. Její ohon se houpal ze strany na stranu, jak rytmicky pochodovala.

"Jio," oslovila jsem ji a z nějakého důvodu se mi rty roztáhly do úsměvu.

Jia otočila hlavu, a když jí došlo, kdo na ni mluví, trhla sebou. "Slečno Mayu," řekla chladným odměřeným tónem, který tak bytostně nenávidím, a uklonila se na pozdrav. "Slečna Haruka a její spolužačka se v bezpečí dostaly domů, nenastaly žádné komplikace." Mluvila naučeně zdvořile; jako robot, kterému do paměti zadáte nějaké fráze a on vám je s drobnými změnami přeříká.

"Děkuji za tvou ochotu a spolupráci," řekla jsem tím nejmilejším tónem, který jsem svedla, čímž jsem jí taky chtěla naznačit, že se může - tedy musí - narovnat.

Pochopila to a napřímila se. "Mně neděkujte, slečno. Je to moje povinnost," řekla chladně, jako by mě poučovala o známém faktu. Všimla jsem si, že ve vzpřímené poloze, kdy je o dost vyšší než já, se na mě sice dívá shora, ale nevidím v tom tu jistou ješitnost, která se objevuje u některých z našich mužů. Jiiny zlaté oči byly..prostě prázdné. Ty jiskřičky ohně, které jsem tam předtím viděla, mi teď přišly jako iluze, kterou jsem si vymyslela pro pouhé obveselení.

Její oči byly jako oči zlaté sochy, v níž cosi chybí. Jako by ani Jia neměla život.

Musela jsem se pousmát. "Tvou povinností je mě hlídat. S Harukou jsi vůbec nemusela chodit," mluvila jsem naprosto vážně, ale na rtech jsem si uchovala svůj umělý úsměv.

Jsem si jistá, že mé oči už se na ni neusmívaly, ale....stejně to nemá jakýkoli vliv.

"Musím poslouchat rozkazy," odpověděla suše a skoro neznatelně pokrčila rameny. To zlato v jejích očích opravdu jako by zatuhlo.

Tenhle pohled znám moc dobře. Takhle se dívá člověk, který věří, že člověkem už dávno není.

Její oči se mi líbily mnohem víc, když v nich byla jiskra. "Zabila bys, kdybych ti to nařídila?" zeptala jsem se a lehce naklonila hlavu. Ani vlastně nevím proč, prostě mě to napadlo...

Mým záměrem nebylo ji nijak zesměšnit, zastrašit nebo jí vyhrožovat. Jen jsem ji chtěla...řekněme rozhodit. Trošku jí pocuchat tu naučenou rutinu.

Z nějakého důvodu jsem měla chuť zbořit tu sochu a dostat se k té mladé holce, která někde uvnitř trpí. Určitě by to bylo lepší, než se tady bavit s androidem.

Jia však jen jednoduše přikývla. "Pokud byste byla v ohrožení, tak je to samozřejmost," dodala, čímž mi nahrála do karet a mě v hlavě začalo šrotovat.

"A kdyby mi nic nehrozilo, jen bych prostě chtěla, ať někomu vystřelíš mozek z hlavy...udělala bys to pro mě?"

Jia přimhouřila oči. Očividně pojala podezření, že ji testuju - což je naprostá pravda. "Ano," odpověděla potom pevným hlasem. Takové přesvědčení se jen tak nevidí...