Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Nová posila

Nishida Mayu:

"Jsi neskutečný, ale opravdu neskutečný dement, brácho," řekla jsem, sotva jsem si zula své boty. "To sis opravdu myslel, že s tebou ta holka půjde?! Jak tupý vlastně jsi?" posmívala jsem se mu.

"Zmlkni," odsekl bratr a upřel na mě své vzteklé oči. Přestože má rozbitou držku, jeho neskutečná arogance se ani o setinu milimetru nezmenšila. "Až to tady povedu, tak-"

"Až to tady povedeš, tak mě odsud okamžitě vykopneš. Jasné, jasné. To už jsem slyšela mockrát," mávla jsem rukou nad jeho opakovanou, nikdy nenaplněnou hrozbou. "'Velký Nishida Yuuto, syn Rudého Draka a boss Nishidovy skupiny'. Jdi s tím už někam. Nikdy nebudeš obávaný Yakuzák, když budeš útočit na malé holky v přesile. A už vůbec ne, když si přes to všechno od té malé holky necháš nakopat zadek."

"Říkám ti drž hubu, Mayu!" křikl Yuuto. "Víš moc dobře, jak rychle se naštvu!"

"Heh, a co si myslíš, že se stane?" lapla jsem sebou na koženou pohovku a přehodila si nohu přes nohu. Na stolku přede mnou ještě pořád stojí můj nevypitý čaj z rána. "Pošleš na mě ty své borce, které její společník bez problému zlikvidoval?" ušklíbla jsem se a natáhla se pro hrnek. Nápoj už byl sice studený, ale na chuti mu to neubralo . "Všichni jsou v nemocnici, pitomče. Měl bys jim dát pořádný výcvik."

"Do toho, co já dělám se svou bandou, ti nic není," zavrčel bratr a otočil se ke mně zády.

"Hlavně si nehrajte na doktory..." zamumlala jsem do hrnku tiše a dopřála si pořádný doušek čaje. "A pleteš se, týká se mě to. Táta zuří. Musíte se jít osobně omluvit za způsobené nepříjemnosti," zopakovala jsem přesně to, co mi řekli tátovi poradci. "Nepříjemnosti způsobené tvou ješitností, arogancí a nadutostí, abych byla přesnější. Je to už celkem otravné, neustále za tebe řešit problémy," svěsila jsem ramena. "Mohl bys to někdy zkusit sám. Nebudeš se celý život moct ohánět tátou," dopila jsem a hrnek opět položila na stolek.

Yuuto mě probodl zlostným pohledem. "Vypadni."

Lhostejně jsem mlaskla. "Jen si klidně vyhrožuj. Já z tebe strach nemám. A očividně nejsem jediná ženská, která tě má úplně u prdele," zakřenila jsem se na něj a líným krokem odešla z hlavní haly.

Pokaždé se mi rozzáří den, když si do něj můžu rýpnout.

"Už jste doma, slečno?" ozvala se naše služebná, která vykoukla z obýváku. Stará babička, ale mám ji ráda. Ona jediná tady tomu odpornému přerostlému konferenčnímu sálu dodává pocit domova.

"Ano," usmála jsem se. "Hodina proběhla bez problému," řekla jsem předem, vzhledem k tomu, že by se stejně zeptala. A přestože hodina klasických tanců neproběhla úplně hladce, nejsou žádné komplikace, které stojí za to je oznámit.

"Váš pan otec si vás nechal zavolat. Prý vás potřebuje obeznámit s dalším postupem," pronesla a přišla blíž ke mně. "Čeká vás."

"Dobře, děkuji," přikývla jsem hlavou a dala jí tak najevo, že smí odejít. 

Uklonila se a rychle odcupitala pryč.

Tak, co sis vymyslel teďka, otče, zasmála jsem se v duchu. 

Šouravým krokem jsem se přemístila před tátovu kancelář a několikrát se nadechla. Snad se už uklidnil. Zaklepala jsem na dveře a čekala jeho odpověď.

"Vstupte," ozvalo se poněkud mírně.

Popadla jsem za kliku a pomalu vešla do místnosti. "Prý ses po mně sháněl, táto," řekla jsem a dveře za sebou zase zavřela.