Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Můj domov je tady

Stačila jedna dobře mířená rána do jeho obličeje a Paul klečel na zemi, kde si u nosu držel kapesník, který se postupně zbarvoval do červena. Evidentně si můžu připsat další čárku za zlomený nos. V očích se mu mihlo zklamání.

,,Udělal jsem chybu. Neměl jsem ty tvoje zelený kamarády informovat o tom nočním záchvatu. Nemohl jsem tušit, že ten malej oranžovej přivede všechny ostatní."

Uvažuju, jestli mu nemám vrazit ještě jednu ránu.

,,Jak můžeš něco takového vůbec říct? Donnie mi zachránil život, takže kdyby tu nebyl, tak tu nejspíš nestojím ani já. Co jsi v ten moment dělal? Stál jsi tam jako sloup a čuměl, jak někdo jiný bojuje o můj život. A pak si hraješ na hrdinu, jak jsem si pohmoždila žebra a ty jsi využil mojí zrychlené regenerace ve vodě. A jen tak pro informaci, ten malej oranžovej se jmenuje Mikey!"

Paul nasadil chladný tón hlasu.

,,Klidně si žij dál v té tvojí naivní představě, kterou se už roky uklidňuješ. Vážně si myslíš, že tě ten tvůj milovaný Donatello opustil jen aby ti zachránil život a aby tě udržel z Trhačova dosahu? Třeba ti jen nechtěl tolik ublížit. Vašeho syna jste počali v době, kdy jsi byla mutantem a on si musel uvědomovat, že v tvojí lidské podobě jsou vaše geny nekompatibilní. Takže je zcela pochopitelné, že ti dal volnost. Když jsem ještě studoval a neměl jsem jasno o svojí homosexuální orientaci, tak jsem měl vzah s dívkou. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že mě více přitahují chlapci. Za několik měsíců od rozchodu jsem byl svědkem dopravní nehody, kdy moje bývalá přítelkyně byla v ohrožení života. Zachránil jsem jí život a teď má několik dětí. Donatello také nechtěl dopustit aby vyhasnul tak mladý život, který toho má ještě tolik před sebou. Jestli se vrátíš zpátky mezi ty zelené obludy a oni tě zase vyhodí na ulici, tak já už ti nepomůžu. Teď máš možnost volby Isabello! Žít plnohodnotný lidský život, nebo se vrátit do smradlavých kanálů a celé dny nevidět sluneční paprsky."

Bez varování mu vrazím další ránu do obličeje, kterou doplním o kop do žeber. To si ovšem nenechal líbit a pravou rukou se mi snažil dát pěstí do břicha. Ozval se nehezký zvuk lámajících se kostí a jeho snaha o tlumený výkřik plný bolesti. Evidentně mu ani nemusím ubližovat, protože si dokáže ublížit sám. Pořád nechápu o co mu neustále jde. To si jako myslí, že se s ním vrátím, aby mě mohl zase zkoumat a testovat jako nějaké zvíře? Tak na to ať zapomene. Beru si svůj batoh i svojí bo, která se stala mojí primární zbraní a chystám se k odchodu. To se Paulovi pochopitelně nelíbilo.

,,Isabello! Tady tě nic dobrého nečeká. Poletíme spolu domů."

,,V tomhle městě je můj domov."

Odpovím mu klidně, ale v jeho hlase je náznak naléhavosti.

,,Bello, dostal jsem povolení na jeden můj vědecký projekt. Z tvých genů izoluju tu regenerační schopnost a vytvořím látku, která pomůže uzdravovat lidi rychleji. Budeme v balíku! Pochopitelně se s tebou rozdělím. Třeba 30% ze zisku?"

Tak už chápu tu jeho touhu mít mě pod dozorem. Jde mu o peníze a slávu. Asi mu byla přislíbená štědrá dotace od sponzorů, jinak by se takhle hnusně nechoval.

,,Ale já se s tebou nechci vrátit! Chceš mě využívat jako svůj zdroj slávy. Nikdy by jsi mi nedal možnost žít normální život, protože bych věčně byla pod tvojí kontrolou. Jenže já chci zpátky svůj starý žívot."

Nečekaně rychle se vymrštil na nohy a odhodil mě na nejbližší zeď. Využil momentu překvapení a pevným stiskem získal převahu. Nebo si to alespoň myslel.

,,Takže holčičko, my spolu pojedeme na letiště a vrátíme se domů! Ty tvoje smradlavé příšerky už nikdy neuvidíš a oni na tebe časem zapomenou."

Paul moc dobře věděl, že mám ještě trochu problém ovládat svoje emoce. Každopádně se nechci vracet k tomu, co následovalo za tímto rozhovorem. Nejspíš mě to moje selhání bude pár týdnů děsit ve spánku, ale neměl klukům říkat, že jsou smradlavé příšerky. Nebo mě naštvalo, že bych je už nikdy neměla vidět? Každopádně Tomovi budu muset napsat omluvný dopis a Paulovi poslat na jednotku intenzivní péče nějakou hezkou kytku. Pár týdnů si tam poleží. Možná jsem to trochu přehnala, ale kdo bude věřit chlápkovi s otřesem mozku, že ho zmlátila přerostlá mluvící želva? Asi ho moc nebudou brát vážně. Zlámané kosti za pár týdnů srostou a na místo těch vyražených zubů se dají umělé. Nastal čas postavit se osudu čelem a jít do doupěte.