Návrat do New Yorku

277 23 6
                                    

Přes Toronto se přehnala silná bouřka, která po sobě zanechala spoustu škod. Původně měla ještě zasáhnout Detroit, Indianapolis, Memphis a Dallas. Prý se jedná o jednu z nejsilnějších bouřek za posledních deset let. Její původní směr na jihozápad se však rychle změnil a najednou byl v ohrožení New York.

Panika...náraz...tma.
Nos mi dráždí pach spálené gumy a oči mi slzí z všudepřítomného kouře. Co se vlastně stalo? Při přistávání se do trupu letadla opřel hodně silný boční vítr a letadlo ztratilo stabilitu. Jako první jsme přišli o podvozek a při tvrdém dopadu se poničilo i levé křídlo.
,,Bello? Bello! Jsi v pořádku?”
Paul mi odepnul bezpečnostní pás a v rychlosti zkoumal moje zranění. Nebylo to nic vážného, jen několik odřenin, modřin a pohmožděná ruka. Hodil si můj batoh na záda a v náručí mě odnesl z letadla do bezpečí. Nevěděla jsem, že  odletěl do New Yorku dřívějším spojem, aby zamluvil hotelový pokoj a čekal na letišti.

Zpráva o nehodě letadla se rozkřikla poměrně rychle a i přes nepříznivé počasí se dostavilo několik reportérů. Ostatní cestující ochotně vyprávěli nejhorší okamžiky svého života a já raději seděla v dostatečné vzdálenosti od toho rozruchu. Jeden z reportérů se vydal mým směrem. Velká šestka na mikrofonu znamenala problémy na obzoru.
,,Neříkala jsi mi náhodou, že tvoji kamarádi se dívají primárně na šestý kanál?”
Zašeptal Paul s obavou v hlase. Můj zoufalý pohled mu jako odpověď stačil. To už mi ale za zády funěl obézní reportér s puštěnou kamerou v ruce.
,,Slečno! Slečno! Jsem z kanálu šest, můžete mi věnovat malou chvilku? Slečno, jste hodně zraněná? Co se stalo? Je to nějak zamaskovaný atentát? Byla na palubě letadla bomba?”
Pomalu se na toho chlápka otočím s mírným náznakem úsměvu.
,,Jsem v pořádku. Šlo o boční náraz silného větru, při kterém letadlo ztratilo stabilitu a při přistání přišlo o podvozek a zlomilo se levé křídlo. Nikomu z cestujících se naštěstí nic vážného nestalo a podrobnější informace si prosím vyžádejte u pověřených zaměstnanců letiště. Děkuji a naschledanou.”
Reportér ze sebe sypal spoustu dalších otázek, ale Paul ho okřiknul ať je zticha a přehodil mi přes ramena teplou deku. Bohužel kamera zaznamenala tři slova, která mi vrátila můj starý život rychleji než jsem chtěla.
,,Jdeme pryč Bello.”

Silnice se proměnila v řeku, vítr cloumá stromy ze strany na stranu a přes dešťovou clonu je vidět sotva metr před sebe. Obrovský blesk rozsvítil celou oblohu, že město vypadalo jako ve dne a o vteřinu později vypadla elektrika v celém okolí. Za další dvě vteřiny vzduchem prolétlo hlasité zaburácení hromu a v něm zanikl můj vyděšený výkřik. Paul si zachoval chladnou hlavu a rozestavěl několik svíček, aby společně vydávaly tlumené světlo. Děsivý zvuk hromu mě zahnal pod postel a při další hlasité ráně se ozvalo jen moje tiché zakňourání. Za oknem se mihnul stín, který vypadal jako lidský a to mě  neuklidnilo, protože náš pokoj je ve třetím patře.
,,Bell, vylez ven. Tady není nic, čeho by jsi se měla bát. Ta bouřka je venku a ty jsi v bezpečí.”
Pomalu vystrčím hlavu.
,,Viděla jsem někoho za oknem!”
Podíval se na mě stylem jako že mě nebere moc vážně a šel k oknu.
,,Možná jsi viděla stíny co dělají svíčky. Někdy to vypadá docela strašidelně. Venku není absolutně nic, čeho by jsi se musela bát! Áááááá...”
Zaječel vysokým hlasem a odskočil od okna. Začal se tomu nehorázně smát, ale další blesk osvítil potemnělé město a za okny vážně někdo byl. Než se otočil zpátky k oknu, byla ta postava pryč. Schoulená do klubíčka si tisknu dlaně na obě uši, abych nic neslyšela. Přestávám ovládat svojí sebekontrolu a celým tělem mi projíždí známá vlna bolesti. Moje kůže pomalu přechází z nádechu zelené na výraznější odstín, z pěti prstů se stávají tři, krční obratle se přesunují více dopředu aby se mi na zádech mohl vytvořit krunýř. Zůstávají mi jenom moje hnědé oči. Jsem o trochu menší než Raph a mám drobnější postavu, protože jsem holka. I když samice běžně žijících želv jsou většinou větší a mohutnější něž samci. Nebo patřím mezi tu menšinu a jsem menší. Moje uvažování přeruší Paul, který se mě snažil vytáhnout za nohu ven.
,,Omlouvám se Bello, nechtěl jsem tě takhle vyděsit.”
,,Opravdu tam někdo byl...”
Povzbudivě se usmál.
,,Ať to bylo cokoliv, už je to pryč a ty jsi v bezpečí. Zachumlej se pod peřinu a zavři oči. Já musím ještě na něčem pracovat, než se mi úplně vybije notebook.”

,,Tvůj otec tajně pracoval na speciální látce, která měla měnit geny. Výsledky svého výzkumu testoval na laboratorní myšce. Získala inteligenci, zdokonalovala se mnohem rychleji a vydržela toho mnohem víc. Zaplatil jsem mu, aby ta látka byla vhodná pro člověka. Raději si vybral smrt, než aby se mi jeho výzkum dostal do ruky. Zabil jsem tvé rodiče i všechny případné svědky, ale ta látka už kolovala v tobě. Pod vedením mého nepřítele jsi se naučila za několik měsíců docela slušně bojovat. Pak se na tři roky stal tvým senseiem Hamato Akemi - strýc Hamato Yoshiho. Za pouhé tři roky jsi dosáhla úrovně, na jakou se dostane normální člověk za patnáct let tvrdého tréninku. Moje investované peníze se zhodnotí, až našim dětem předáš svoje vzácné geny. Jsi moje! Jenom moje!” Horké rty se přisály k mému krku a jeho jazyk po sobě zanechával vlhkou stopu. Ruce i nohy mám pevně připoutané, takže se nemůžu ani hnout a můžu jen bezmocně sledovat, jak mi jeho ruce pomalu vyhrnují tričko. ,,Prosím ne...” Můj protest umlčel polibkem, při kterém mi svůj jazyk strčil hluboko do pusy. Bolestivě mi střídavě mačkal obě prsa jednou rukou, zatím co mě druhá ruka zbavovala přebytečného oblečení. S uspokojením si prohlédl moje nahé tělo, můj dobře vyvinutý hrudník mi mačkal ještě silněji než předtím a svůj jazyk mi znova strčil do pusy. Sotva můžu lapat po dechu, protože mi svým obličejem zacpal nos a tak jediným přísunem kyslíku se stal jeho dech. Z dálky slyším Donnieho hlas. ,,Bojuj Bello!”

Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý NinjaWhere stories live. Discover now