Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Touha chránit

Mám strach, že se Trhačovi poskoci brzo vrátí a proto po překonání největšího šoku se pomalu vydávám domů. Uvědomuju si, že mám jedinečnou šanci utéct pryč od Johna a vymanit se z jeho vlivu, ale opravdu můžu ochránit město? Nějak cítím nutkání zjistit pravdu a alespoň jednou v životě udělat něco správného.
Tiše vklouznu do bytu, který nese následky řádění Foot clanu, ale John tu není. Mám neopakovatelnou možnost najít nějaké důkazy o tom, co se stalo. Moje kroky proto vedou do jeho skromné pracovny, do které mám za normálních okolností zakázáno chodit. Jenže zakázané ovoce chutná nejlépe, takže snad nebude vadit, když se tu pořádně porozhlédnu.
Vypadá to, jako kdyby o spolupráci Johna a Trhače neexistoval žádný důkaz. Nechápu to, přece musel nějakým způsobem dostávat instrukce na další akci. Zaujal mě černý notebook na pracovním stole. Jestli prolomím Johnovo heslo, možná najdu po čem pátrám. John organizuje naše akce, roky si udržel pozici vůdce naší zlodějské party, takže musím počítat s jeho inteligencí a odhadnout jeho heslo nebude lehké...ehm beru zpět co si myslím. Heslo není potřeba. Myslel si, že mě má pod úplnou kontrolou a asi nepovažoval za důležité si zabezpečit svoje data. Na ploše počítače byla jedinná složka souborů, obsahující všechny dokončené i plánované akce a vše co je spojeno s Trhačem. Někdo zaplatil nehorázně velkou odměnu za tu věc, která patřila Trhačovi a Johnova loajalita se obrátila ke štědrému obchodníkovi, který má zájem i o jiné věci. Zkopírovanou složku z počítače jsem rychle přesunula na paměťovou mikro kartu, která se dává do telefonů a pečlivě zabalenou jsem si jí schovala do mého rozbitého zubu. Díra v levé spodní stoliččce je vzpomínka na můj nezdařený útěk, ale teď slouží jako perfektní úkryt pro ty soubory.
Vše je na svém místě a můžu jít pryč. Najednou mě něco praštilo do zad a já padám k zemi. Útočník mě surově otočí na záda.
,,Johne? Pusť mě!“
Moje snaha dostat se pryč z jeho dosahu, byla odměněna fackou. Znovu jsem se postavila na nohy.
,,Co tady děláš! Touhle dobou jsi už měla být v moci Trhače. Ani netušíš, co jsi mi tím tvým návratem způsobila! Kde jsou ti pěšáci, co jsem za tebou poslal?“
,,Pryč...“
John mi při záchvěvu vzteku vrazil pěstí do břicha a já se sesunula na podlahu. Křičel a bylo vidět, že se něčeho bojí.
,,Ihned mi vysvětlíš mi co se tam venku stalo! Nebo jsi tak úžasná, že jsi přemohla několik vycvičených ninjů?“
,,Nevím co se stalo. Jeden z ninjů mě chtěl zabít, tak jsem zavřela oči a když jsem je otevřela, byly všichni pryč.“
Z nějakého důvodu považuju za důležité nezmínit se o tajemném spolku bojovníků s Foot clanem. John vypadal, jako kdyby byl časovaná bomba, která právě vybuchla.
,,Tvrdíš mi že tě chtěl jeden ninja zabít, ale rozmyslel si to a odešel? Ty lhářko! Budeš pro všechny jen lhářka a zloděka a nikdo tě nebude mít rád. Jsi nula!“
S každým slovem mě nemilosrdně mlátil, až nešlo rozeznat co říká a celé tělo zahalila bolest.

Cítím krev...mojí krev. Tělo mě bolí, jako kdyby mě srazil autobus, ale musím vstát a jít. Ještě jsem se úplně nepostavila na nohy a znova mě něco povalilo na zem. Všude jsou střepy z rozbitého okna a na mě přistálo bezvládné tělo bez známek života.  Podle silně kořeněné voňavky poznávám člena naší party Boba. John si držel jeho loajalitu vyhrožováním. Chudák Bob se zadlužil kvůli nemocné dceři a John mu pomohl splatit dluhy a navíc platil nemocniční výdaje za operace až do smrti malé Hannah. Bob zůstal sám s velikým dluhem u Johna a ten mu dal šanci si dluh splatit. John mu nedávno dluh odpustil pod podmínkou, že v případě potřeby pro něj Bob udělá jednu jedinnou věc. Hodnota zbývajícího dluhu je příliš malá cena pro člověka s  tak velikým srdcem. Špatná zpráva pro mě je, že Bob neměl jen veliké srdce, ale jeho mohutná postava mě začíná dusit. Nemám sílu ho od sebe odsunout.
Na ulici se rozpoutal boj. V jednom okamžiku stál v tom rozbitém okně ninja Foot clanu a v zápětí ho někdo popadl a hodil pryč. Venku byla úplná tma, protože se zrovna dělaly opravy na veřejném osvětlení a měsíc do místnosti vrhal jen slabé světlo, ale stejně vidím mohutnou postavu ukrytou ve stínu a zahalenou v nějaké látce. Udělám to jedinné, co mi v tuhle chvíli přijde nejrozumnější. Zavřu oči, uvolním svoje tělo a zadržím dech. Když to monstrum uvěří, že jsem mrtvá, třeba odejde pryč. Ten tvor nadzvedl Bobovo bezvládné tělo a pozoruhodně jemně ho odložil na podlahu. Překvapilo mě úlevné odfrknutí, když mi chladným prstem nahmatal tep. Jedním okem jsem se nenápadně podívala na tu obří postavu a přemohl mě strach. Poslepu jsem vypálila směrem, kde měl hlavu a zasáhla něco tvrdého. Hlava to však nebyla. Odvážila jsem se zase nenápadně podívat a ten tvor zablokoval mojí ránu svojí rukou. Co nejrychleji jsem od něj odskočila a popadla svojí dřevěnou tyč, kterou jsem občas použila na našich akcích jako svojí obranu. Švihnutí tou tyčí docela bolí a mě to pokaždé poskytlo pár vteřin na útěk. Dávám mu najevo, že se nebojím jí použít a provokativně do něj drcnu jedním koncem. S povzdechem si sundal tu látku, která kryla jeho postavu a já šokovaně vyjekla. Ta boule na zádech nebyl hrb, ale krunýř. Je to želva, která je větší než já.
,,Nepřišel jsem ti ublížit.“
Jeho hřejivý hlas mě ujišťoval, ale jeho vzhled mě děsil.
,,Co jsi zač?“
,,Jmenuju se Donatello. Pokud jde o můj vzhled, tak to je trochu složitější. Přišel jsem s bratry do styku s mutagenem a kvůli němu jsme zmutovali. Přišel jsem tě ochránit před Trhačem.“
,,Nepotřebuju chránit, dokážu se o sebe postarat sama!“
S nápřahem chci tu přerostlou želvu praštit tyčí a získat si čas na útěk. Byl však rychlejší. Bleskurychle si sundal z krunýře svojí tyč, která vypadala pevnější než ta moje a zablokoval mojí ránu. Zpětná síla nárazu mi vyrazila tyč z ruky a já na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. I přes to, že jsem se ho právě pokusila napadnout, mi věnoval úsměv. Beru si svojí ručně vyřezanou tyč a dávám mu najevo, že se nemusí obtěžovat mě následovat. Nechávám ho tam samotného a mizím do temné noci aniž bych slyšela jak smutně zašeptal moje jméno.