Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Druhá šance na život

Po návratu do doupěte jdu okamžitě do svého pokoje. Beru svůj batoh a snažím se do něj nacpat co nejvíce věcí.
,,Ráno moudřejší večera!”
Ozval se mi za zády hlas mistra Třísky.
,,Vůbec jsem vás neslyšela přicházet.”
Posadil se na postel a rukou mi naznačil ať udělám to samé.
,,Isabello, ty máš povahu všech mých synů. Jsi chytrá jako Donatello, dokážeš svojí veselou náladou odlehčit situaci jako Mikelangelo, zároveň uznáváš priority jako Leonardo, ale teď se chováš jako Raphael. Donatello bude ráno svých slov litovat a omluví se ti.”
Zavrtím hlavou.
,,Ne, já s ním mluvila cestou do doupěte. Podlě něj to nemá budoucnost. On je mutant a já člověk.”
Beru si batoh na záda a jdu směrem k východu, kde stál Leo s jeho bratry. Jen jeden z bratrů chyběl. Obejmu Třísku.
,,Pane Třísko, budu vás i nadále ctít jako svého otce a s rozumem používat co jste mě naučil.”
Tříska mě pohladil po vlasech a předal mi tmavě růžovou látku se znakem Hamato.
,,Jsme rodina a pevně doufám, že na svojí rodinu nezapomeneš má dcero.”
Nemám slov. Hluboce se ukloním. Rozloučila jsem se i s Leem, Raphem a Mikeym. Najednou se vedle mě objevil Donnie. Oči zalité slzami a tvář nateklou od neustálého pláče. V ruce držel malý přístroj, který namířil na mě. Naposledy mě v rychlosti políbil, což mě zmátlo.
,,Drž se dál od Trhače, najdi si bezpečný domov, založ si svojí vlastní rodinu, nevyváděj žádné hlouposti a buď šťastná. Sbohem Bello.”
Záblesk a tma.

Probouzí mě neznámé hlasy.
,,Hele, tamhle někdo leží!”
Motá se mi hlava, je mi špatně a z hrůzou zjišťuju, že mi Donnie nejspíš vymazal vzpomínky na cestu do doupěte. A tohle město určitě není New York.
,,Proboha! Co to je?”
Jeden z mladých mužů vyjeknul překvapením.
,,Nevěděl jsem, že želvy můžou vyrůst do takových rozměrů!”
,,To je asi želva sloní. Viděl jsem je v zoo a ten samec byl obří.”
Poučil ho ten druhý. Ten první muž černé pleti zavrtěl hlavou.
,,Koukni se na tu želvu pořádně! Vždyť vypadá stavbou těla jako člověk.”
Zabolelo mě celé tělo a oba muži překvapeně zalapali po dechu. Ten černoch se z šoku vzpamatoval první a podíval se neveřícně na toho druhého, který vypadal jako japonec.
,,Vždyť je to dívka. Tome, vezmeme jí k sobě domů a postaráme se o ní. Myslím, že potřebuje naší pomoc.”
,,Vezmu její batoh Paule.

Paul byl vědec a proto byl mnou doslova uchvácený. Díky němu jsem zjistila, že ta látka která mě změnila na člověka má nezvratný vedlejší účinek. Dokážu se změnit na svojí dřívější mutantí podobu a zpátky na člověka. Ze začátku jsem se měnila poměrně často. Tom fungoval v domácnosti jako Paulova manželka. Vařil, uklízel a staral se o mě jako o nějaké neschopné dítě. Ano zní to divně, ale já za to nemůžu že se mě ujal homosexuální pár v registrovaném manželství. Hodně mi pomohla hluboká meditace. Našla jsem svůj klid a proměny v mutanta nebyly tak časté. Když mi bylo osmnáct let, moje proměny klesly téměř na nulu. Dokázala jsem to ovládat. Stačilo jen neztratit sebekontrolu.

O pár let později

,,Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí Isabello, hodně štěstí zdraví!”
Rozespale se podívám na Paula s Tomem, kteří drží dort ve tvaru želvičky.
,,Kluci, něco jsem vám snad říkala o oslavách narozenin. Já svoje narozeniny neslavím.”
,,Dneska slavíš svojí dospělost a to by se mělo oslavit. Tady máš malý dárek od nás.”
Předal mi Paul malý balíček a nechal mi na nočním stolku kousek dortu. Ze zvědavosti ten balíček otevřu. Je v něm ta tmavě růžová látka se znakem clanu Hamato, letenka z Texasu do New Yorku a několik nastřádaných novinových článků o narůstající kriminalitě v New Yorku. Jistý gang zanechal po sobě svojí charakteristickou značku a nebylo pochyb, že jde o Foot clan. Trhač posílá své pěšáky po celém městě a nechává za sebou znatelné stopy. Z nějakého důvodu mu už nejde o utajení. Myslela jsem, že jsem ten kus látky od senseie někde ztratila. V okamžiku kdy se jí moje ruka dotkla, zrušila se moje zablokovaná vzpomínka na cestu do doupěte. Mám to brát jako znamení k návratu do rodného města? Zmateně jdu do kuchyně, kde na mě čeká Paul a na stole je připravená narozeninová snídaně.
,,Bello, musíme si promluvit. Pár týdnů po tom co jsem tě s Tomem našel, mě kontaktoval nějaký muž. Jeho jedinným přáním bylo aby jsi zůstala v bezpečí. A návrat do New Yorku pro tebe nebyl bezpečný. Alespoň do doby, než jsi dokázala ovládnout svoje druhé já. Teď máš možnost volby. Nenutím tě se tam vrátit, ale tvůj sensei by tě rád viděl. A třeba by jsi mohla zjistit jak je na tom tvoje dávná láska.”
Sevřelo se mi srdce při pomyšlení na Donnieho. Jedna část mého nitra ho nenáviděla za to co mi řekl a ta druhá část ho chtěla získat zpátky. A já nevím která část je větší.
,,Asi máš pravdu. Vrátím se do New Yorku a navštívím mého senseie.”