Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Tajemmý mutant

Pod rouškou temné noci utíkám co nejdál od toho místa, kde mě nikdy nic dobrého nečekalo. Snažím se ignorovat bolest celého těla a v myšlenkách se vracím k tomu divnému setkání se záhadným Donatellem. Asi bych neměla dělat ukvapené závěry a odsuzovat ho kvůli jeho vzhledu. Říkal že s bratry přišel do styku s mutagenem, který je proměníl,takže ten mutagen bude nejspíš nějaká chemická látka, která z lidí dělá příšery. Teď zpětně mě mrzí, že jsem se k němu nechovala zrovna nejlépe.
Netrvalo dlouho a zase mě obklíčil Foot clan. Mohlo mi dojít, že když mě John směnil u Trhače za tu ukradenou věc, že mě bude Foot clan neustále pronásledovat. Svázanou mě odváděli k Trhačovi. Nějak jsem se ztratila v myšlenkách, ze kterých mě vytrhl bojový pokřik.
,,Booyakashaaaa“
Ze střechy seskočila svalnatá želva s oranžovou páskou přes oči, a hned po ní skočily další tři.
,,Donnie, odveď jí pryč!“
Donatello se okamžitě pustil do plnění rozkazu od svého bratra s modrou páskou. Se svojí dlouhou tyčí se zručně probojoval blíž,aby mě vysvobodil z nepříjemně utažených provazů a po jednom z nepřátel se ohnal tak prudce, že kdybych se v ten okamžik nenaklonila na stranu, tak bych měla místo hlavy kaši. Odměním ho vražedným pohledem a on se to snaží odčinit omluvným úsměvem. Konečně mě rozváže a mohutná želva s červenou páskou nám s obrovkou zuřivostí proráží cestu z bojiště.

Dovedl mě k požárnímu schodišti nějakého domu a zadumaně tikal pohledem mezi mnou a schodištěm. Nakonec se rozhodl realizovat svůj nápad.
,,Chytni se mě pevně kolem krku.“
,,Cože?“
Ještě než jsem stihla nějak zareagovat, popadl mě a vynesl mě po schodišti až na střechu, kde mě opatrně postavil na nohy. Nějak tušil, že nám tím ušetřil moje dlouhé plazení po schodišti. Udělám od něj krok zpět. Nevím co mám říct.
,,Ehm, děkuju...“
Lehce se na mě pousmál, posadil se a začal tiše pozorovat okolí. Po nějaké době si uvědomuju, že sedím vedle zmutovaného želvího kluka a tiše se kocháme výhledem na noční New York. Nemůžu to mlčení už vydržet.
,,Donatello,můžu se tě na něco zeptat?“
Se zájmem na mě upřel ty svoje čokoládově hnědé oči a čekal na mojí otázku.
,,Bylo to asi pro tebe těžké přijmout svůj život po té mutaci. Jaký byl tvůj život před tou nehodou?“
Moje otázka ho evidentně překvapila.
,,Život před mutací? Jaký život před mutací?“
,,Tvůj lidský život...“
Zavrtěl hlavou.
,,Možná, že to bude pro tebe těžké pochopit, ale nikdy jsem nebyl ničím jiným než jsem teď.“
Nikdy nebyl člověkem? Z nějakého důvodu jsem si vzpoměla na ty data a vytáhla jsem si z rozbitého zubu tu pamětovou kartu a rozbalenou jsem mu jí dala opatrně do ruky.
,,Tyhle složky jsou mnohem užitečnější pro tebe než pro mě.“
Připravuju se k odchodu, ale on mě ještě zadrží tou svojí chladnou rukou s třema prstma.
,,Kam chceš jít?“
,,Mám ještě nějaké zařizování.“
S povzdechem mi na pravé zápěstí nasadil nějaký přístroj.
,,Je to komunikační zařízení. Každé barevné tlačítko představuje jednoho z nás. Když zmáčkneš fialovou, tak můžeš mluvit se mnou. Oranžovou barvu má Mikelangelo, ale je trochu jako dítě a moc se s ním nedá mluvit vážně. Modré tlačítko je přímé spojení na našeho vůdce Leonarda. Pokud nepůjde o závažnou věc, tak ho raději nevyrušuj. A červené tlačítko pro tvojí bezpečnost raději nepoužívej. Raphael má trochu problém ovládat svůj vztek.“
,,Dobře. Červenou mačkat jen v případě nejvyšší nouze, modrou jen ve vážných případech a oranžovou jen v případě, když nepůjde o vážnou věc.“
Donatello s úsměvem souhlasil.

Nastalo dilema, jak se rozloučit, aby to nebyl největší trapas mého života. Poděkovat a odejít? Podat mu ruku? Říct mu že jsem ho ráda poznala? Nebo mu říct ahoj, jsi ta nejlepší mluvící želva jakou jsem poznala? Naštěstí to vyřešil on a jemně mi položil svojí  ruku na rameno.
,,Dávej na sebe pozor.“
,,Pokusím se.“
Moje odpověď ho příliš neuspokojila, ale oplatil mi úsměv a zamávání na rozloučenou.

Schovala jsem se ve starém, opuštěném domě a první noc jsem vůbec nemohla usnout. Druhý den jsem poznala, jak krutá dovede realita být. Bez peněz se špatně žije a mohla jsem být ráda za každou trochu jídla, které jsem si sehnala. Dva týdny jsem žila z malých porcí jídla, které jsem si vyprosila, nebo nenávratně půjčila stylem dvě ruce a ryché nohy. Nebyla jsem na sebe moc pyšná. Oblečení jsem si prala v malém jezírku na zahradě opuštěného domu a pár dní po sobě jsem měla smůlu. Nepodařilo se mi sehnat jídlo ani teplejší oblečení na noc, takže jsem večer jsem usínala hladová a promrzlá. Schoulená do klubíčka jsem sice spala do pozdních ranních hodin, ale během noci mě někdo navštívil a přinesl mi náhradní oblečení a nějaké jídlo k snídani. Že by mi Donatello chtěl vynahradit tu chvilku jak mě poprvé vyděsil? Zavibroval mi komunikátor na kterém blikalo fialové tlačítko. Jsem sice technický antitalent, ale došlo mi že se to tlačítko musí zmáčknout. Ozval se jeho příjemný hlas.
,,Ahoj Bello, máš dneska večer něco v plánu? Potřebuju s tebou něco probrat.“
Přerušil ho nějaký jiný hlas.
,,Nazdárek kotě, já jsem Mikelangelo, ale říkej mi Mikey. Donniemu se po tobě stýská...aaaau.“
Donatello ho něčím praštil a vrátil se k hovoru, jako kdyby se nic nestalo.
,,Takže můžu s tebou počítat kolem desáté večer na té střeše, kde jsi se mnou byla naposled? Mám celou noc hlídku, takže se můžeme porozhlédnout po okolí.“
Zase mu do řeči skočil Mikelangelo a hlasitě si začal prozpěvovat.
,,Láska je láskaaaa, když chodí holka s želvamaaaaaa. Láska je láskaaaa, když chodí holka s želvamaaaa a želva s holkamaaaa.“
,,Buď zticha Mikey!!!“
Pokusil se Donatello marně uklidnit svého rozjařeného brášku a já se svíjela v záchvatu smíchu, který nebral konce. Ale musela jsem Donatella ujistit, že tam nebude čekat marně.
,,Budu tam.“
Docela mi začala vrtat hlavou ta Mikeyho písnička. Copak Donnie doma asi bratrům řekl...