Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Mutace

Musela jsem vymyslet, jak dostat Donnieho pryč. Schovala jsem Donnieho tak, aby ho nikdo nenašel a vydala jsem se hledat něco, čím bych ho přepravila do mého bývalého úkrytu v starém, opuštěném domě. Tam budeme prozatím v bepečí a já se o něj můžu postarat. Naštěstí někdo nechal  venku vozík na dřevo a sensei mě naučil v nouzi použít cokoliv co se hodí. Podařilo se mi ho na ten vozík jemně položit a v co nejrychlejším čase zmizet.
Vzpomínám si, že mi Leo říkal o nějakém hojícím procesu. Musím Donnieho urychleně dostat do vody. Mám dojem, že si tady nedávno hrál a zprovozníl vodu i elektriku v celém domě pro případ, kdyby mi šel Trhač po krku a nebylo možné se vrátit do doupěte. Koupelna je v přízemí a dveře jsou dost široké abych tam s vozíkem projela. Okamžitě napouštím vanu teplou vodou a po chvilce námahy se mi povedlo Donnieho do tý vody ponořit. Jeho dýchání je slabé. Rychle si pruhem látky z trička obvážu krvácející ránu na noze a posadím se k vaně.
,,Jestli mě slyšíš, tak s tím bojuj. Nenechávej mě tu samotnou.“
Z jeho strany bohužel nepřicházela žádná reakce a já brzy podlehla vyčerpání.

Následující tři dny se nesly v opakujícím se stereotypu. Převázala jsem si ránu, která přestala krvácet už druhý den, na pár minut jsem odběhla sehnat jídlo a oblečení jako za starých časů a zbytek dne jsem seděla u vany a čekala jestli se ze svých zranění probere. Čtvrtého dne se se i ta nejhlubší rána začala hojit a jeho dýchání znatelně zesílilo. Podvědomně jsem tušila, že je to na správné cestě. Desátý den na sobě neměl ani jeden škrábanec a vypadal, jako kdyby spal.
,,Byla jsem hloupá, že jsem si nevšimla jak moc ti na mě záleží. Už od prvního okamžiku jsi mě chránil před nebezpečím, bránil jsi mě při mém neúspěchu, před posměchem ze strany tvých bratrů, chodil jsi mě utěšovat když jsem měla zlé sny...a já ti nikdy neřekla jak moc jsem za to ráda...“
Už dál nedokážu zadržovat slzy a opřu si svoji hlavu o okraj vany.
,,Vždycky jsi tu pro mě byl. Byl jsi jako zářivý maják, který ukazuje cestu a já jsem byla jen malá zbloudilá lodička, která zmateně plula ve velikých vlnách. Pomohl jsi mi najít správnou cestu, ale teď mám strach. Jako kdyby jasné světlo majáku pohaslo a já ztratila směr.  Já už vážně nevím co mám dělat...“
,,Maják se znovu jasně rozzářil, aby své milované lodičce ukázal kam má plout...“
Asi jsem tak zoufalá, že slyším jeho hlas. Ponořím svojí ruku do vody a během chvilky na ní cítím lehký stisk. Nevěřícně otevřu oči a podívám se do vody, kde mě Donnie jemně drží za zápěstí.
,,Bello, podívej se na mě.“
Moje vlastní zvědavost mě donutila vzhlédnout za hlasem, ale bála jsem se že se mi to jen zdá. Nezdálo. Díval se na mě hlubokým pohledem a já cítila pálení ve tvářích, jak se začínám červenat.
,,Donnie...“
On se usmál, naznačil mi ať mu pomůžu vylézt z vany a zapřel se o mě aby neztratil rovnováhu.
,,Riskovala jsi svůj život aby jsi zachránila ten můj.“
,,Nechtěla jsem tě ztratit, protože tě miluju.“
Takhle to dopadá, když má někdo rychlejší pusu než mozek. Ty slova vyletěla ven a já ztuhla v očekávání jaká bude reakce. Donnie si mě přitáhnul víc k sobě.
,,Byla to ta nejvíc sebevražedná, nebezpečná, nejpitomější, nejbláznivější věc jakou jsi mohla udělat když jsi se vrhla přímo mezi Footboty, ale jsem rád že jsi to udělala. Nejsi zraněná?“
Hlubokým pohledem hledal v mých očích pravdu. Zná mojí slabinu, že mu nedokážu moc dobře lhát a tak podle mého sklopeného pohledu poznal, že se mi něco stalo.
,,Co ti udělali?“
,,Nic to není, jen takové škrábnutí...vůbec to nebolí.“
Pochopitelně poznal, že mám obvázaný stehno. Zakončování obvazů mi nikdy nešlo. Ani se mě na nic neptal, odtrhnul mi nohavici kalhot a můj provizorní obvaz sundal. V jeho tváři se mihnul bolestivý výraz, ale bez jedinného slova odešel. Za chvilku se vracel s lékárničkou, kterou měl někde schovanou a ránu mi ošetřil. Konečně promluvil.
,,Kolik dní jsem byl mimo?“
,,Deset.“
,,Musíme se  dostat do doupěte.“
,,V noci je to nebezpečné. Trhač posílá po městě hlídky a všude má svoje věrné poskoky. Musíme ve dne.“
,,A jak to chceš asi udělat? Jestli ti to nedošlo, jsem obří mluvící želva a asi bych na ulici budil nechtěnou pozornost. Proto žijeme jako ninjové ve stínu a utajení.“
,,Něco mě napadlo, ale asi se ti to nebude líbit. Dostaneme se ven stejně jako jsme se dostaly dovnitř.“