Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Záchrana

Tma, pach kouře a nehorázná bolest celého těla. Co se stalo? Z naprosté temnoty pracně lovím jednu vzpomínku za druhou. Trhač! Chtěla jsem ho zabít, ale jeho katana si našla cestu skrz moje tělo. Byl rychlejší, silnější a od narození měl předurčeno zaujmout místo svého otce, jako vůdce clanu Foot. V okamžiku výbuchu, měl Trhač dvě hluboké bodné rány v hrudníku. Pamatuju si mohutný otřes doprovázený specifickým zvukem detonace. Podlaha se rozlomila na desítky obřích kusů, zasypala nás hromada střepů z prosklené střechy a celá budova šla k zemi. Tenhle život je darem i prokletím.

Nesnesitelná bolest mě znovu vrátila do reality. Jeden z větších kusů skla se zabodnul do nohy, kterou zřícená budova uvěznila v troskách. Jako kdyby mi nestačila ta katana, trčící z břicha. Donnie mi vysvětloval, že by se nic nemělo vytahovat z rány. Jen to zhorší krvácení a bez lékařské pomoci nastane smrt rychleji.

Docela mě zneklidňuje fakt, že je všude ticho. Jako kdyby ten výbuch vůbec nikdo nezaregistroval. Žádné hlasité sirény záchranářů, hasičů a ani stopa po vrtulnících novinářů. Trhač musel mít pod palcem většinu New Yorku. Nikdo si nedovolil zajímat se o jeho aktivity na pozemcích, které vlastnil. Došlo v poslední době k několika explozím v budovách které vlastní pan Oroku Saki? Nechte to plavat! Byl někdo svědkem aktivity ninjů? Už to není váš problém, protože s velikou pravděpodobností už nežijete...

Nikdo neví kde jsem. Nikdo nebude pátrat přímo v troskách. Raph sice zná můj plán, ale můžu se na něj spolehnout? Donutí bratry hledat dostatečně blízko, aby Donnieho přístroj zachytil mojí mutantí stopu? Musím je na sebe nějak upozornit, ale jak? Nemám u sebe nic. Cítím jak slábnu, ale možná bych mohla zkusit meditovat a kontaktovat Třísku. Už jsem v tom stavu přece byla, když Donnie umíral.

,,Sensei? Pane Třísko!"

Pod vlivem silných emocí a touhy žít, se mi povedlo vyvolat meditační okno v našem doupěti. Teď bych se teoreticky měla dokázat spojit s každým, kdo medituje.

,,Bell?"

Při zaslechnutí toho hlasu mi srdce vynechalo úder. To nemůže být pravda! Je to jen přelud, vyvolaný vzpomínkou z minulého setkání! Hlas se ozval znovu, tentokrát o něco blíž.

,,Bello?"

Jednu ruku mi položil na rameno a druhou si mě přitáhnul blíž k sobě. Nosem se jemně otřel o ten můj, což bylo takové naše gesto že je všechno v naprostém pořádku.

,,Donnie..."

Usmál se a setřel mi zbloudilou slzu, co mi tekla po tváři.

,,Zachránila jsi mi život. Prý se mi zastavilo srdce, ale ten tvůj lék zabral. Vrať se prosím zpátky..."

,,Nemůžu... Donnie já... já umírám..."

Přes vodopád slz nemůžu říct víc. Jeho pohled zvážněl. Ten usměvavý, pohodový Donnie byl okamžitě pryč. Cítím jeho strach a obavy.

,,Kde jsi?!"

,,Trhač... Já jsem...v jeho základně...v centrální místnosti..."

Rychle si poskládal vše potřebné dohromady a začal panikařit.

,,Jen mi řekni souhrn zranění, ať se na to připravím a za pár minut jsem u tebe!"

Tohle neuslyší rád. Zhluboka se nadechnu, abych byla schopná dát dohromady alespoň jednu větu.

,,Pravá noha uvězněná pod těžkým kusem zhroucené zdi. V té noze mám velký kus skla. A v břiše mám katanu...čistý řez celým tělěm. A předtím mě někdo praštil do hlavy... To je asi všechno."

Podle jeho šokovaného výrazu právě rozdýchával tu informaci o kataně. Ztratil syna, jednou už mě oživoval a teď se dozví že mě znovu ztrácí. Neodpustil si intenzivní polibek.

,,Za chvilku jsme u tebe, tak to prosím nevzdávej!"

Zmizel. Udržení meditačního okna mě stálo příliš mnoho energie, ale povedlo se mi to. Trhač je pryč, síla Foot clanu je dlouhodobě omezena a Donnie žije.

,,Isabello!"

Raphův výkřik prořízl noční ticho. Zalapal po dechu, když mě uviděl.

,,Bell!"

Asi byl někde poblíž na hlídce a Donnie ho sem poslal. Pohotově z opasku vyndal malou lahvičku, otevřel jí a trochu tekutiny nalil přímo do rány na břiše. Pak mi opatrně nadzvedl hlavu a donutil vypít zbytek. Větší hnus jsem snad v životě nepila. Raphael dál postupoval podle nějakého nepsaného plánu.

,,Teď to bude hodně bolet!"

Jo, to je ten starý Raph co znám. Neztrácí čas zbytečnou debatou a prostě hned jedná. Nepatlá med kolem pusy, jak to všechno bude úžasný. Naštěstí v sobě má i trochu citlivější stránku. Takže mi zakryl oči a do pusy dal přeložený opasek, ve kterém nosí zbraně. Chápu, nechce abych křičela bolestí a neviděla co dělá. Snažím se na to nemyslet.

Na jazyku cítím z opasku pach kanalizačních tunelů s Raphaelovou charakteristickou vůní. Člověk tu vůni nezaregistruje. Jenže po mé mutaci mi došlo, že každého z bratrů můžu identifikovat podle pachu. Raph se vyznačoval takovým slano-kořeněným pachem. Nemůžu říct že by vyloženě smrděl, ale moje oblíbená značka parfému to taky nebyla. Leonardo byl přesný opak bratra. Vždy kolem sebe šířil lehkou nasládlou vůni, jako příjemný větřík u moře. U Mikeyho to bylo náročnější, protože tolik nedbal na očistu těla, takže se jeho pach měnil v závislostech podle toho, s čím zrovna přišel do styku. Většinou ho charakterizovala vůně slaného sýra. Donnie voněl nejlépe. Tak sladce. Jako mléčná čokoláda s kokosem. Nikdy jsem se nedokázala nabažit jeho přítomnosti, protože byl ve všech ohledech dokonalý.

Už se dostavil i Leonardo. Evidentně byl s Raphem na hlídce, ale cestou si nenávratně vypůjčil různé kusy oblečení a velkou, hřejivou deku.

,,Vytáhnu jí tu katanu a ty přitlačíš tohle oblečení na záda a břicho. Pak to musíme okamžitě utáhnout opaskem. Donnie s Mikeym zajistí transport do doupěte a Rockwell s panem Třískou jsou připraveni dostat jí z nejhoršího."

Jakmile Leonardo vytáhnul katanu, všechno se ponořilo do ticha a temnoty. Ještě nejsem mrtvá, protože si uvědomuji existenci sebe sama, ale už nevím kde jsem a v jaké poloze se nacházím. Nic necítím, nic mě nebolí, nic nevnímám. Je tu jen můj vnitřní hlas.