Teenage Mutant Ninja Turtles: Pátý Ninja

Naděje umírá poslední

    Tak teď jsem definitivně v háji, protože Foot clan přinesl do našeho doja bombu. Trhač byl spokojený. Podařilo se mu porazit jeho nepřítele a udělá to samé, co jsem mu udělala já. Zničí náš domov.
    Sensei ležel na podlaze v kaluži své vlastní krve a namáhavě bojoval o každý nádech. Možná se pokusí zpomalit životní funkce a využít léčivé techniky ninjů v hluboké meditaci. Musím se zkusit na něj napojit na meditativní úrovni. Vím že toho jsem schopná, ale vždycky se to povedlo jen pod vlivem silných emocí. Co je silnějšího než láska a strach ze ztráty?
   
    Ocitám se v doju ve své spirituální podobě. Tříska stále leží na podlaze a Trhač chodí kolem nás.
    ,,Pane Třísko? Slyšíte mě? Nemusíte mluvit, jen to nějak naznačte!"
    Tříska těžce pootočil hlavu mým směrem a kývnul. Slyším jeho hlas, ale přesto se jeho rty nepohnuly.
    ,,Isabello, jsi silnější a schopnější než jsem očekával. Omlouvám se za to co udělám, ale slibuji, že pošlu někoho na tvojí záchranu. Teď musíš zmizet, nebo tě Trhač ucítí!"
    Trhač se skutečně otočil mým směrem. Díval se mi přímo do očí. Cítil mě... I když mám pocit, že mě i vidí. V hlavě mi rezonuje Třískův autoritativní hlas.
    ,,Isabello, prober se! Prober se! Musíš se vrátit!"
    Sebral v sobě dost síly aby se dotknul mé ruky. Cítím ho, jako kdybych tu vážně byla. Jestli cítím Třísku, co by mi mohl udělat Trhač? Strach mi pomohl se vrátit zpět do svého těla. Tohle musím vidět na kamerovém záznamu, protože evidentně nechápu, čeho jsou schopní mistři ninjutsu.
    Nevěřícně sleduju obrazovku. Vážně se díval přímo na mě. A taky už rozumím kvůli čemu se sensei omlouval. Využil moje odlákání pozornosti a zmizel v kouřové bombě. Jakmile se kouř rozplynul, byl pryč. Žádné krvavé stopy, žádné otevřené dveře... Prostě zmizel. Snad bude v pořádku a vážně najde pomoc.
    Každopádně Trhače to rozčílilo natolik, že rozkázal aktivovat bombu s odpočtem na tři hodiny a odejít pryč. Asi si myslel, že tu vůbec nejsem. Přece bych tu nemohla zůstat bez ochrany, zvlášť když se naše rodina rozrůstá o další generaci. A možná měl nějaký nápad, jak kluky nalákat zpátky domů v okamžiku výbuchu. Bohužel Donnieho bezpečnostní pojistka se stává důvodem našeho vězení.

    Do výbuchu zbývají minuty. Telefon mi začal poskakovat po stole kvůli příchozímu hovoru. Rockwell?
    ,,Rockwelle, potřebuju pomoct!"
Snažila jsem se mluvit co nejvíce v klidu, ale ten strach a bolest co cítím nezamaskuju. Jenže mi neodpověděl inteligentní, zmutovaný opičák, ale můj Donnie.
    ,,Bell? Jak jsi na tom? Tříska se dostal k našim spojencům, takže se o něj nemusíš bát a jestli ta bomba vybouchne, tak budete v bezpečí."
    ,,Donnie, je to bomba... Víš co udělala s Trhačovou základnou? I kdyby tenhle úkryt zůstal neporušený, zasype nás hlína a pohřbí nás tu... Au... Nevím jak máš vyřešený přístup vzduchu, nebo nějaké nouzové zásoby kyslíku, ale nevidím to moc růžově... Sakra to bolí..."
    ,,Bell?! Co se ti stalo? Jsi zraněná?"
    Donatella vyděsilo to těžkopádné funění, ve snaze si trochu ulevit od bolesti.
    ,,Nejsem zraněná. Jsem jen těhotná a momentálně se připravuju na příchod našich dětí... Donnie do výbuchu zbývá posledních pár minut... Chci ti říct, že ať se stane cokoliv, tak tě strašně moc miluju... A jestli zemřeme, tak se omlouvám Raphovi a Leovi, že jsem nedokázala ochránit jejich děti..."
    ,,Teď chvilku poslouchej. Je důležité, aby jsi zachovala klid. Já vím, je to těžké... Upřímně bych tam byl nejraději s tebou, ale musíš mi věřit. Stanice metra jsou stavěné sami o sobě jako protiatomové kryty. Tam kde jste, jsou dva východy. Kdyby došlo ke zřícení našeho domova, pořád se k tobě můžu dostat jinudy. Bohužel k otevření hlavních dveří slouží ukryté pojistky a i když jdou druhé dveře otevřít i zevnitř, je tam dost složitý mechanismus. Ne že bych tě chtěl podceňovat, ale je to pojištěný obranným systémem, který spustí různé pasti. Nechci ti ublížit. Jestli můžeš, vezmi děti a zůstaňte v obytné části a nepřibližuj se ke dveřím. Já si pro tebe přijdu!"
    ,,Donnie... Odpusť mi..."

    Beru do náručí obě děti a jdu do jednoho z pokojů. Pod postelí je dost místa, abych je mohla chránit svým tělem. Mám strach? Pochopitelně že mám, ale nedokážu si představit tu bezmocnost, jakou právě zažívají kluci. Třeba to přežijeme bez jediného škrábnutí. Nebo se může zřítit celá stanice metra i s únikovým tunelem a budeme tu pohřbení zaživa. Taky je možné, že nastanou komplikace při porodu a Donnie přijde pozdě. Musím být silná, protože budoucnost další generace záleží na tom, jak zvládnu tuhle situaci vyřešit. Bohužel do výbuchu zbývají už jen vteřiny.

    Najednou se všechno začalo třást jako při zemětřesení. Co nebylo upevněné, spadlo na podlahu. Remy spustil hysterický pláč a Irrilia se jen vyděšeně koukala.
    ,,Bude to dobré... Bude to dobré..."
    Snažím se uklidnit děti, nebo sebe? V dalším hlasitém rachotu padajícího betonu zanikne můj bolestivý výkřik. První z našich dcer se rozhodla vydat na cestu ven. Opravdu perfektní okamžik pro příchod na svět.
    S posledním dozvukem detonace nastalo ticho. Ticho a tma, protože výbuch musel poškodit elektřinu. Protože znám Donnieho už dost dlouho, můžu předpokládat, že měl záložní řešení i pro vypadnutí pojistek. Možná zapalovač a svíčku v nočním stolku? Nebo ještě lépe. Baterka na manuální nabíjení. Stačí párkrát zatočit speciálním mechanismem a máme světlo.
    S baterkou v ruce se Remy trochu zklidnil. Zabavilo to oba natolik, že jim bylo jedno co se kolem nich dělo. Konečně se narodila Mona a za pět minut Luna. Jména jsem s Donniem vybírala společně. Můj největší strach byl, že je od sebe nerozeznám, jenže můj strach se ukázal jako zbytečný. Stačilo se podívat na jejich oči. Mona měla stejný odstín jako Donnie. Hnědé s nádechem červené. Luna zdědila moje zlatavě hnědé.
   
Připadá mi to jako věčnost. Možná se mi to zdá, ale jako kdybych slyšela bouchání. Irrilia zpozorněla.
    ,,Táta!"
    ,,Myslíš si, že to je tvůj táta?"
    Bouchání zesílilo.
    ,,Táta!"
    Vypískla Irrilia radostně. Možná se mi to zdá, ale jako kdybych z dálky zaslechla volat její jméno.
    ,,Irrilio!"
    Bylo to zoufalé volání bezmocného otce, co se snažil dostat ke své malé princezně.
    ,,Remy!"
    Leo se přidal k bratrovi a volal svého malého syna.
    ,,Bello!"
    Donnieho volání už bylo podstatně blíž. Někdo s rachotem otevřel těžké dveře a Mikeyho šokovaný výkřik ukončil ty chvíle strachu.
    ,,Proboha! Tady je to jak po výbuchu! Snad nejdeme pozdě. Au...!"
    Schytal pleskanec za blbou poznámku.
    ,,Dávej pozor na ty střepy!"
    Napomenul ho Raph a pak zvolal do ticha.
    ,,Bello? Jsi tady?"
    ,,Táta táta táta!"
    Skákala radostí Raphova dcera. Kluci šli hned na jistotu.
    ,,No dopr...."
    Vyklouzlo Mikeymu při pohledu na dvě novorozené želvičky v mém náručí. Dostal další pohlavek od Rapha, který si láskyplně převzal Irrilii do náručí. Remy se hned hlásil k Leovi a Donnie z toho byl úplně mimo.
    ,,Máš nějaké poranění? Co naše děti, jsou v pořádku? Jste zraněné od výbuchu? Bell? Mluv se mnou! Co ti je?"
    ,,Donnie..."
    Přes slzy ho ani pořádně nevidím. Pustil se do základního vyšetřování, aby zjistil jak na tom jsem. Leo si starostlivě kleknul vedle něj.
    ,,Musíme zmizet dřív, než se zhroutí další části tunelu. Mikey se postará o starší děti, já ponesu tyhle malé a ty poneseš Bellu. Raph půjde jako naše ochranka, ale musíme okamžitě odejít! Bellu musíme ošetřit až na bezpečnějším místě."
    Donnie zabalil dvojčata do teplé deky, předal je Leonardovi a pak se postaral o mě.

    Trhač je stále velikou hrozbou. Teď bude důležité chránit naše děti před nebezpečím, které Foot clan představuje. V bezpečí Donnieho náručí přestávám vnímat okolí a vyčerpáním upadám do říše snů.