A diagnóza? ..láska (Probíhá oprava)

19. kapitola

Draco ulehl do peřin, chtěl jít spát, ale měl podivný pocit a sám nevěděl proč.
Na posteli se večně převaloval ze strany na stranu a nedařilo se mu vůbec usnout, přitom byl unavený, jakto?

Dveře pokoje nechal otevřené a tak kvůli tomu zaslechl lehké kroky, jež se nesly po chodbě.
Myslel si, že jsou to jeho rodiče nebo skřítek, ale poté zaslechl jakýsi podivný zvuk; něco mezi nadechnutím a zavátím silného vichru dohromady.
Bleskurychle se posadil a ve tmě pokoje se snažil uspatřit něco, co tam nepatří, ale zbytečně.
Nakonec tak seděl pět minut, dokud si neřekl, že se mu to jen zdá, ale i přesto se natáhl k lampě na nočním stolku a rozsvítil ji a možná kdyby to neudělal, nemusel se tak vyděsit.

Mezi dveřmi postával černo-pláštník a lékouzelník se zakřiknutím, vyskočil z postele a ihned sáhl po své hůlce, která byla též na nočním stolku a v tu chvíli si i uvědomil, při pohledu na lampu, že stvoření nezmizelo.
Myslel si, že se to světla bojí, ale zjevně ne.
Na nic nečekal a s poměrně roztřesenou rukou, v níž svíral hůlku, namířil na onoho podivného návštěvníka a vykřikl první kouzlo, které jej napadlo.
,,Mdloby na tebe!" Vlna kouzla kolem stvoření prosvištěla, ale vůbec nic se nestalo.
Draco vytřeštil oči a znervózněl o to víc a když se stvoření začalo klonovat, musel zkusit i jiná kouzla.
,,Immobulus.. ebublio!" Sic netušil proč ho napadlo zrovna kouzlo ebublio, ale kdyby jej uvěznil v bublině, pořád by mohl alespoň utéct, ale se stvořením to ani nehlo, vlastně se nehýbalo po celou dobu, jen se ztrojnásobilo.
,,Defodio!" Drtící kouzlo nemělo také žádný účinek.
,,Levicorpus". Zaskřehotal již nešťastně.
Zdálo se mu jako kdyby náhle neuměl kouzlit, ale to nebylo možné. To stvoření, bylo záhadné, o tom nebylo pochyb a o to víc, když naň zjevně žádné kouzlo nepůsobilo.

Připadal si tak slabý a bezbraný, ale nechtěl tak působit i na venek, chtěl to v sobě skrývat, a to se mu nedařilo a bledé tváře mu smočily první slzy.
Jeho zrak byl kvůli nim teď rozmazaný, takže když zaslechl další kroky, myslel si, že se stvoření k němu rozešlo.
Ozval se stejný zvuk, jenž slyšel, než se odhodlal rozsvítit, ale něco se změnilo.
Cítil se najednou více v bezpečí, ovanul ho takový pocit.
,,Draco?! Co to tady vyvádíš?" Zaslechl hlas svého otce, ale v rozpoležení v kterém byl, naň namířil hůlkou; naštěstí ji hned na to upustil na zem.
,,Sakra.. tobě přeskočilo?!" Vyjekl Lucius, ale jeho syn si v rychlosti otřel slzy a přitom mu nepochopitelně začal děkovat. Stvoření zmizelo, když se objevil on, ale jeho otec to však nechápal a ani chápat nemohl, tak mu přišlo, že jeho syn začíná skutečně trpět nějakou psychickou nemocí, dle toho jak se v posledních dnech choval.

,,Draco, uklidni se.. vysvětli mi, co se děje". Lucius k němu přešel a byl by jako hodný otec Draca objal, kdyby naň jeho syn nezakřikl, že tu bylo znovu to stvoření.
Luciusův výraz se změnil z poměrně starostlivého na zamračený a trochu i naštvaný.
,,Tak dost! Přestaň si vymýšlet nesmysly! Kdyby tu něco bylo, tak se toho všimnu! Radím ti, nech se vyšetřit". Uráčel se zase k odchodu a Draco naň ještě zvolal: Zmizelo to, když ses objevil. Otče, já si nic nevymýšlím! U Merlina!"
Luciusovou reakcí bylo jen prásknutí dveří od pokoje Draca, který se poté na to se zkroušeným výrazem sesunul na postel.

Chuť jít spát ho opustila. Co když se ta věc vrátí? Nemohl jít spát, prostě nemohl a s mírně zvýšenou dechovou frekvencí se neustále rozhlížel po svém pokoji.
Věděl, že ráno bude vypadat jako mrtvola, bledší než je, s kruhami pod očima, neschopen normální, energické chůze.

Ke všemu ho rozbolela hlava, což rozhodně Dracovi nepřispělo a po půl hodině plné obav a pozorování pokoje, se rozhodl napsat dopis Harrymu, u čehož se stejně za sebe stále ohlížel.

Harry, nevím, jestli tě svým dopisem nebudu pouze obtěžovat, ale byl tu! Ta věc tu zase byla!
Zjistil jsem, že domněnka, že se bojí světla byla nesprávná a k tomu na to vůbec nepůsobily žádná kouzla! Absolutně nevím, co to má znamenat.
Uznávám, že mě to opravdu děsí a promiň, že tě s tím zase otravuju.
Co úterý? Platí? Doufám, že jo, D. M.

Jeho písmo tentokrát bylo roztřesené a kostrbaté a po pergamenu bylo i několik kaňek- nebylo divu.

Dopis složil a nechal ho ležet na stole, rozhodnut, že ho pošle až příštího večera a vrátil se pak do své postele, kde se opřel zády o pelest, sledující své okolí.
Připadal si jako pes, jenž si musí hlídat teritorium před nezvanými hosty, pak se vtělit do hada a cizince uštknout, i když u toho stvoření by to stejně zase nemělo žádný smysl. Dá se ho vlastně vůbec nějak zbavit?

                                                             ***

Brzy ráno bystrozora Harryho probudilo štěbetání ptáků za okny.
Vyspal se dobře, s úsměvem se protáhl, ale hned na to zpozorněl a rychle se natáhl pro budík, který si večer nenařídil a tak čekal, že určitě zaspal a buhví o kolik minut či hodinu by přišel pozdě do práce, kdyby jej opeřenci neprobudily před obvyklou dobou, kdy vstává a v posteli mohl v klidu strávit ještě dalších dvacet minut, ale cítil se tolik nabitý novou energií, že vstal a šel se oblékat, věnovat se ranní hygieně, snídani i dobré kávě.

Ačkoli jeho večer stál za starou belu, dnes se cítil svěží a to si myslel, že jeho neveselá večerní nálada se prolne i do dalšího dne- omyl.

Dokonce měl nutkání se ještě před odhodem na Ministerstvo proletět na koštěti a nebo rovnou ho využít jako prostředek, jímž by se do práce dostal místo letaxové sítě, jíž dnes a denně využíval.

Kousl si do zlatavého toustu obloženého šunkou a sýrem, což pokládal za svou snídani a hned poté se odebral pro obyčejnou tmavě modrou mikinu do skříně.
Oblékl si ji a došel si pro koště, s nímž vyšel na to před dům a nasedl na něj.
,,Tak pojď kamaráde, dlouho jsme spolu nikam neletěli". Sdělil koštěti, s kterým pak vzlétl k oblakům, krátce se k tomu zasmál a nechal si tváře ovíjet příjemným, ale trochu chladným větříkem.
,,Tak tohle mi chybělo".