A diagnóza? ..láska (Probíhá oprava)

13. kapitola

,,Ian Quanttelly, proč ho tu máme?"
Tázal se Potter svého kolegy s kterým sledovali onoho lumpa, jehož odváděli jiní bystrozorové k výtahu, aby se s ním dostali k výslechu rovnou do soudní síně Ministerstva kouzel.
,,Mučil kouzelníky jedné rodiny. Bylo jich pět, zbyli dva, ty tři zabil".

Harry pokývl se svraštělým obočím a potom se na svého kolegu zadíval zpříma. ,,Poslyš, chci se tě na něco zeptat".
,,Já vím na co... chceš vědět něco o pátrání po tom, kdo tě přiotrávil. Hlavní bystrozor se zmínil jenom tak okruhem, co?"
,,Jo, přesně tak. Byl jsem informovamý, že viníka hledáte, nebo hledáme, ale to moc snadné nebude. Nemusíme ho ani chytit".
,,Kdyby to nebylo protizákonné, byl bych na všechny pracovníky použil veritasérum a bylo by to vyřešené hned".
Gerald Sallon ukončil dialog a vykročil do kanceláře, jíž sdílel s Harrym, který kolegu samozřejmě následoval a přitom si povšiml dobíhajícího Rona Weasleyho.

,,Nazdar". Vydýchával zrzek a šoural se s nimi po dlouhé chodbě ke kancelářím.
,,Hele, Weasley, napadá mě, co když tady Harryho máš po těch letech plný zuby a tak ses ho chtěl zbavit?!" Ozval se Gerald a Ron na něj hodil dotčený výraz.
,,Jsi normální? To nedává ani smysl vůči tomu, že jsem ho potom vzal k Mungovi!"
,,Jo a proč? Protože ti to vzápětí bylo líto a nechtěl si ho mít na svědomí. Co by tomu asi tak řekli ostatní?! Otrávit svého kamaráda, zbavit se ho, žít bez jeho neustálých prupovídek, které ti už po těch letech pořádně lezly na nervy, to jak-"
,,Sklapni, Geralde! Tohle je absurdní! Harry je moje všechno a to jakživa!"
Ron se naštval a pozoroval Sallona, který se začal smát.
,,Je moje všechno, od jakživa... rrr". Smál se dál a Harry naslouchající hovoru se musel tiše také zasmát.
,,Pitomče! Nemyslel jsem to nijak zvráceně!". Weasley protočil oči, zavrtěl hlavou a upřel zrak na Pottera.
,,Doufám, že si nezačneš myslet, že jsem to fakt udělal".
,,Ne, prosimtě". Polomrkl tmavovlásek a narovnal si brýle na nose.

,,Geralde, nabil jsem dojmu, že si moc rád hraješ na Sherlocka Holmese". Ron dloubl prstem do Sallona, jenž si ulízl rukou své černé vlasy.
,,Jo, to jo, na něj si hrát, by bylo potřeba využít o trochu více hereckého talentu, jímž opravdu nejsem obdařen".
Jen dořekl, tak se u nich objevila bruneta v rudých šatech se stejně tak rudými svůdnými rty.
,,Pánové". Oslovila je něžným hláskem a pohladila si na krku jistě pekelně drahý náhrdelník, jenž odrážel lesk na kilometr daleko.
,,Kde najdu vedení Britské a Irské famfrpálové ligy?"
,,Drahá," Začal Gerald a přistoupil k dámě blíž, ,,Neurazte se, ale očividně jste přehlédla ceduli v přízemí, kde je jasně a zřetelně vypsané, kde se jaké oddělení nachází".
,,Hm, opravdu jsem se přehlédla. Och, jaká hrůza". Uchichtla se brunetka a zamrkala řasami jako nějaká panenka.

,,Připomíná mi takový ty hloupý a zbohatlý paničky. Co myslíš, Harry?" Šeptl Ron Potterovi do ucha a ten s úšklebkem pokývl. ,,To jo".

,,V sedmém patře, tam už to najdete".
,,Děkuji, jste moc milý". Žena se sladce usmála na Geralda, mrkla naň a zase je opustila. Štrádovala si to teď k výtahu a bystrozor Sallon si ji prohlédl od hlavy až k patě s mírně nakloněnou hlavou.
,,Opravdu nevím, co takováhle dámička potřebuje na oddělení her a sportů". Dodal onen samý bystrozor a Ron s Harrym jen přitakali.

Zanedlouho se dostali konečně do kanceláře, a i když Ron s nimi místo nesdílel, přesto tam s nimi byl a posadil se na židli u dveří.

,,Docela se nudím, proč se zlosynové kouzelnického světa rozhodli nic neprovádět? Zrovna mám chuť někoho chytit.
Klidně bych si vyměnil místa s Fallwornem a Suggarem. Radši bych šel kontrolovat ulice, než tu jen dřepět. Koho to má bavit?!" Sallon si stěžoval a Ron zamručel. ,,Já to mám naopak. Nevadí mi to, rád se tu budu válet".

,,Mně je to teda úplně jedno". Harry pokrčil rameny a za svým stolem se usadil do křesla.
Zamyslel se nad Dracem, co asi teď dělá.
Představil si ho jak uklízí, což mu vzápětí přišlo jako totální nesmysl a raději přikývl obrazu v mysli, kde Draco odpočívá po těch vyčerpávajících dnech v nemocnici a to, ho donutilo se o pracovišti i zmínit.
,,Když tak přemítám... U Svatého Munga to mají docela hodně nabité. Ještě, že nejsem lékouzelník, asi bych za týden odpadl. Umřel bych na vyčerpání".

,,U Munga mám kamaráda. Povídal, že si nedokáže představit lepší zaměstnání, ale jsou dny, kdy to tam mají tak šílené, že je pak vůbec rád, že vůbec dýchá a v těch chvílích občas lituje, že se lékouzelníkem stal, ale to ho zase ovšem přejde". Zmínil Gerald a přehodil si nohy na stůl, ačkoli je to dosti neslušné, ale to ho očividně netrápilo a Harry ani Ron, to nijak ani neřešili, avšak ony nohy dal zase pěkně rychle dolů, když k nim do kanceláře vtrhli dva muži.
,,Nejsi normální!"
,,Vrahu!"

,,Prosímvás! Co je tohle za způsoby příchodu?!" Ozval se Harry s pozdvihlým obočím a muži se v tu ránu uklidnili a představili se.
,,Francesco Wolbern a tenhle je vrah".
,,Já jsem nikoho nezabil, promiňte, Jeremy Trapp".
,,Zabil! Já tě viděl!"

,,Tak co kdybyste se usadili a řekli nám v klidu oč přesně jde!" Vykřikl Sallon a muži se posadili na židle u stolu onoho bystrozora.

,,Viděl jsem jak ho zabil! Věřte! Zabil mi psa! Použil zakázanou kletbu!"
,,To není pravda!" Bránil se obviněný blonďatý chlápek v zelené vestě, která zřejmě byla stará více než rok, dle jejího ošoupaného vzhledu.

Ron nad nimi zavrtěl hlavou a rozhodl se raději z místnosti odejít, přičemž se nezapomněl se svými kolegy rozloučit a to především samozřejmě s Harrym.

,,Kdy se to mělo stát, pane... Wol-Wolbern?" Sallon si nebyl jist příjmením muže, který obviňoval Trappa.
,,Správně, Wolbern. Dneska, třicet minut zpátky.
Mýho psa nenáviděl už od narození! To vám povídám! A když mu sežral slepici, tak na něj poslal tu zakázanou kletbu!"
,,Ehm, no, uděláme to jednoduše. Pane Trappe? Vaši hůlku prosím".
Vyzval blonďatého Sallon.
,,Já jí nemám, jeho pes mi jí sežral a pak chcípl, já za to nemůžu! Nejde o žádnou slepici!"

Sallon nasadil kamenný výraz a zafuněl. Opravdu nebyl zvědav na takové lidi jako jsou oni dva. Dějou se mnohem horší případy a on ten jejich považuje jen za ztrátu času.

,,Co lžeš?! Zabil jsi mi psa a pak sis zlomil hůlku a ještě si tu slepici zahrabal, aby nebyla vidět!"

Harry, jenž celé divadlo v kanceláři pozorně sledoval, se musel uchechtnout a nemohl jinak, než nakonec místnost opustit stejně jako Ron.
Nechal v tom Sallona samotného a ten se mu za to odvděčil pořádně zamračenou tváří.

Tmavovlásek si už při onom odchodu  usmyslel dojít pro kávu do malé kuchyňky, skryté v patře za dveřmi vedle kanceláří bystrozorů a jelikož se zdálo, že dnes má dost času i na posezení v klidu, bez stresu, rozhodl si ji vypít v atriu v osmém patře, do něhož se samozřejmě nechal dovést výtahem a to hned po tom, co svou kávu konečně třímal v ruce.

Stále však musel myslet na Draca, vlastně na něj myslel téměř každých deset minut, což ho zároveň začalo i trápit.
Dle něj na něho Malfoy téměř ani nepomyslí a pouze chce udržovat přátelský vztah, tedy doufal. Snad ho ve skutečnosti nebere jako otravnou osobu, co mu oxiduje po letech v životě.
Problém byl hlavně v tom, že Harry si moc dobře uvědomoval, že je jen krůček od toho, aby se nechal polapit do sítě označené jako šílená zamilovanost a bude jí trápen a nechá se jí níčit.
Začal víc ztrácet naději, že by s ním chtěl Draco být, né že by to vzdával, ale sám nevěděl proč ztratil tolik naděje naráz; je to v podstatě to stejné, jako by šel s balíkem peněz a místo, aby ztrácel jeden peníz po druhém, vysypalo by se mu náhle nepochopitelně rovnou půl pytle.