String of Fate

XIX.

Jen bezmocně přihlížela, jak se jeho tělo vzneslo do vzduchu. Měl ruce sevřené kolem něčeho, co jej podle všeho škrtilo. A byl proti tomu kompletně bezmocný. 

Jak? Ta otázka se vznášela v její mysli jako temný stín, Rey na ni nedokázala najít odpověď. 

Jak mohla existovat věc, která by dokázala takto ochromit jeho? Jeho, Kylo Rena? Téměř vždy jí právě on připadal jako největší hrozba a jestli existovalo něco, co jej dokázalo přemoci ... 

A pak mu podle všeho zasadili ránu, protože bezvládně dopadl na podlahu. Jeho tělo se v bezvědomí před ní zhroutilo, zachyceno neznámou silou a nakonec bylo odvlečeno pryč.

Rey se bezmyšlenkovitě rozběhla k němu, ale udělala čtyři kroky a spojení se přerušilo. Najednou byla zase sama v podzemní jeskyni osvětlené fialovými krystaly, kde ji spojení Síly zastihlo uprostřed tréninku s novou zbraní. 

Jak se mohlo spojení tentokrát přerušit? tápala Rey v myšlenkách. Pokud on byl schopen udržet jej, když ona nevnímala, jak to, že se to samé nestalo i nyní? Napadla ji odpověď, sice nepavděpodobná a těžko uvěřitelná, ale jediná. 

Jenže na tímhle mohla uvažovat i později, teď musela jednat! Věděla, že nejspíš by měla být vděčná, že její úhlavní nepřítel byl pravděpodobně odklizen z cesty. Vyšachován ze hry někým jiným. Avšak to prostě nedokázala, nemohla se s tím jen tak smířit. Její mysl pulsovala naléhavostí, její tep se zvyšoval a adrenalin se rozléval jejím tělem. I když už se spojení přerušilo, musela s tím něco dělat! Nemohla jen tak stát a přihlížet. 

Měla jej zachytit. Když ona potřebovala pomoc, on tu byl. Tenkrát, když už nedokázala čelit nedostatku svých sil, objevil se on a zabránil jejímu pádu, dost možná i do temné propasti smrti. 

Ona nic takového neudělala. Místo toho tam jen tak stála, přimražená na místě a sledovala, jak jej cosi dokázalo přemoci a nakonec jej to i odtáhlo pryč. 

Neudělala nic. 

Cítila, jak její srdce divoce bilo. A přála si, aby to býval byl jen strach. Pak už jen zaznamenala, jak její prsty roztřeseně zhasínají světelný meč, rychle jej odkládajíce stranou, a nohy se jí rozebíhají k vchodu na základnu. 

Měla vůči němu dluh, který musela splatit. 

Brala schody k dvířkům po dvou, přestože je v té tmě pořádně neviděla. Její prsty se najendou svíraly kolem kliky dveří, trhnutím je otvírajíce dokořán. Prosmýkla se jimi dovnitř, uhánějíce kupředu. K zavření použila Sílu, jenom za ni v mysli prudce trhnula, zatímco se řítila po chodbách základny Odboje jako blesk. V dálce za sebou uslyšela ránu, jak se dveře za ní zabouchly, to už ale zabíhala za roh. 

Musela ji najít. Rey věděla, že sama na to nestačila, že teď, když se spojení přerušilo, nic nezmohla. Ale pokud by se k ní dostala, mohla Bena Sola ještě zachránit. 

Musela se dostat k Leie co nejdřív. Pokud možno okamžitě. 

Netušila, kolikátou chodbou už probíhá, ani ji to nezajímalo. Prostě jen nechávala své nohy, aby našly cestu samy. A to, že udělala dobře, věděla ve chvíli, kdy spatřila dveře do kantýny. 

Musela před nimi zastavit, byly staré a chvíli trvalo, než vyjely vzhůru a umožnily tak Rey vstup  dovnitř. Vzápětí zaúpěla, když její oči spatřily místnost, plnou lidí. 

No jistě, byl čas oběda. A přestože jich v Odboji nezbylo mnoho, stále to stačilo na to, aby se tak malá místnost, jakou byla kantýna, zaplnila k prasknutí. Ale Rey neměla moc času. Vrhla se dovnitř, prodírajíce se ostatními členy odboje kupředu. Vrhali na ni zmatené pohledy, nechápavě vrtěli hlavou.