String of Fate

XIII.

Bleskurychle se obrátil a jedním plynulým švihem uťal figuríně hlavu. Kylo sklonil meč ve chvíli, kdy umělá hlava dopadla na podlahu a vydala tlumený zvuk. 

Nestačilo to, ani zdaleka se to nepodobalo skutečnému souboji. Bylo to tak jednoduché, tak primitivní, když figurína před ním nekladla odpor. A ani trochu to nepomáhalo.

Uprostřed noci se probudil s panikou, zpocený ze snu o poušti. Ten sen se mu v poslední době zdál častěji a častěji, Kylo sám téměř už netušil, kdy naposledy se mu zdálo něco jiného. Nedokázal prostě zapomenout na onen strašný pocit stísněnosti a osamění, kdy stál uprostřed rozžhavené pustiny a panika mu svírala hrdlo. 

Naházel na sebe první kusy oblečení, které uviděl a bezmyšlenkovitě vyrazil z pokoje, směr výcvikové centrum. Hux tohle místo vybudoval pro trénink jejich stormtrooperů, nyní však zelo prázdnotou. Všichni, kteří by zde na Kyla bývali mohli narazit, spali. 

Dobře pro ně.

Nejvyšší velitel neměl dobrou náladu. Ten sen ho pomalu začínal dohánět k šílenství, nerozuměl jeho smyslu, nerozuměl tomu, proč prostě nemůže klidně spát po celou noc. 

Přešel k další figuríně a přikrčil se, připravujíce sled dalších pohybů, jenž by ukončily užitečnost figuríny. Pohyby sem mu začaly zobrazovat v mysli, svaly se připravovaly k pohybu. 

Konečně se pousmál. Jeho mistr mu kdysi dávno říkával, že cesta k vítězství vede přes naprostou sebekontrolu a klidnou, soustředěnou mysl. Kylo tomu ale již dávno nevěřil. V boji byla sebekontrola překážka, které se musel každý bojovník co nejdříve zbavit. Ne, klid bojovníka při souboji vedl akorát tak do záhuby. Pokud chtěl Kylo zvítězit, musel se zbavit okovů zábran a pustit svůj vztek z uzdy. 

Hux. Jenom to jediné slovo v něm vyvolalo vlnu nenávisti. Jako kdyby to byl jeho pohon, Kylovo tělo se dalo do pohybu, zapomínajíce pohyby, které předtím naplánovala mysl. Boj neměl být dopředu vypočítaný tanec, kdy jeden krok mimo plán způsobí neúspěch. Boj byla spotánní řeč těla, emoce, které prosakovaly na povrch a zanechávaly za sebou mrtvá těla padlých oponentů. A čím více vzteku, tím více poražených protivníků. 

Neopovažuj se to znovu vyslovit, odsekla pevně. Luke měl pravdu. Pro tebe už není cesty na světlo.

Ta vzpomínka problikla jeho myslí a zanechala po sobě bolestný šrám. A zuřivost nad slovy, které mu hodila do obličeje. Nehledal cestu zpět. Rozběsnil jej způsob, jakým to řekla, jako kdyby pro ni byl najednou zase to monstrum v masce. A nezapomněla zmínit Skywalkera ... Zrychlil a mohutným úderem přesekl figurínu vejpůl. Jenže to nestačilo. Jeho kroky jej nesly dál, k dalším cílům. Sekal, bodal, utínal ... to vše v takové rychlosti, že pomalu přestával vnímat sám sebe. A svět kolem, to nehostinné místo, zmizel ve změti jeho pohybů.

Zapomněl na svůj pouštní sen. Zapomněl na Huxe a neblahou předtuchu, jenž měl. Zapomněl svoje vlastní jméno. 

A pak najednou bylo po všech figurínách, Kylo stál na konci jejich řady, zadýchaný. Jeho oči sledovaly cestu ze zničených kusů figurín, které za sebou zanechal. Ani se je nepokoušel spočítat, bylo jich až příliš mnoho. A když jeho pohled zabloudil ke dveřím na cvičiště, spatřil na jejich prahu černou postavu a Caelovu tvář, zataženou obavami. Opět.

,,Co chceš?" procedil Kylo mezi zuby, zatímco lapal po dechu. 

Cael sklouznul pohledem ke zbytkům figurín. A když doputoval očima zpět ke Kylovi, až tehdy se uklonil. ,,Nejvyšší veliteli," pronesl. 

Kylo stiskl rty. Caelova přítomnost nebyla vítaná a Rytíř z Renu to jistě musel cítit. I přesto však stále setrvával na prahu dveří s nečitelnou maskou na tváři. 

,,Pokud mi máš co říct, mluv," pronesl Kylo netrpělivě, když Cael zůstával zticha. 

Rytíř zavrtěl hlavou. ,,Nemám," odpověděl jistě. 

Jako kdyby Kyla jeho prostě sdělení omráčilo. Zarazil se a jen zůstal hledět na Caela. Rytíř se vyhnul obléknutí zbroje, vzal na sebe prosté černé oblečení bez jakékoli ozdoby nebo další funkce. Jeho tvář tak zůstávala odhalená vnějšímu světu, i přesto však bylo nemožné vyčíst cokoliv z jeho výrazu. V kombinaci s Caelovým průměrným vzrůstem a tuctovou hnědou barvou vlasů by nikdo na chodbě lodi neměl šanci poznat, že jde o Rytíře z Renu. Jediné, co jej činilo výjimečným, byly pronikavé zelené oči, z nichž přímo vyzařovala inteligence. 

,,A důvod tvé přítomnosti?" dodal Kylo a sevřel prsty pevněji kolem rukojeti své zbraně, ve snaze nezačít na bojovníka netrpělivě křičet.

Cael naposledy přelétl místnost očima a pak se opět vrátil k Nejvyššímu veliteli. ,,Žádný není," odvětil, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. 

Nechápal to, Kylo skutečně nerozuměl činům tohoto muže. A přestože by jej jistě mohl obvinit z neuctivého chování a požadovat trest, nakonec to neudělal. Neznámá vnitřní síla mu v tom zabránila. Jeho prohlášení Kyla však naprosto vyvedlo z míry. Pravda, Cael se vždy od ostatních Rytířů odlišoval, tohle však ...

Napřed si nevšímal Síly, jež se zlehka začínala koncentrovat v okolí, neuvědomil si, že se to začíná opět přibližovat. Nejmenší z Rytířů z Renu se náhle rozhlédl kolem, jako kdyby také pocítil nenadálý nárůst napětí kolem. Kylo se zamračil. To nemělo být možné.

,,Přichází, mistře," zašeptal Cael nepřítomným hlasem.

Mistře, to oslovení rezonovalo Kylovou myslí. Jako kdyby se Cael cítil být jeho padawanem. Ale nikdo z Rytířů nebylo jeho učněm, proč by si měl Cael něco takového vůbec myslet.

Jenže jeho pozornost tehdy upoutaly rysy postavy, začínající se vynořovat z mlhy u protější stěny. A přestože uslyšel Caelovy vzdalující se kroky, jeho pohled jež nepatřil někomu jinému než dívce v slzách.