String of Fate

IX.

Vešla do chodby, natahujíce ruku s krystalem před tělo. Zářil tak jasně, že jej Rey mohl snadno použít jako lucernu. Kladla své kroky s rozvahou oním úzkým kamenným koridorem, stále však nemohla dohlédnout na jeho konec. A pozitivní pocit, se kterým sem vstoupila, se k jejímu počínajícímu zděšení začínal vytrácet. Nahrazovala jej prázdnota, temná a mrazivá. 

Chtěla se zastavit a obrátit své kroky zpět, něco uvnitř její mysli jí v tom však zabránilo pokaždé, když se o to pokusila. A tak bez vyhlídky cíle pokračovala kupředu, zatímco světlo blankytného krystalu v její dlani začalo postupně pohasínat. 

Rey se nebála temnoty. Světlo, tma ... byly to pouze dvě strany jedné mince zvané Síla. Znepokojovala ji ale ta změna. Tohle místo mohla být dosti dobře také past. 

Chodba před ní stále pokračovala dál, Rey zdaleka nebyla na konci, když světlo krystalu, jenž držela, zcela vyhaslo. Najednou byla sama ve tmě, ponechaná napospas osudu někde v podzemí. 

Natáhla prsty druhé ruky a pokusila se nahmatat skalní stěnu úzké chodby, která se měla nacházet jen několik desítek centimetrů od jejích ramen. Ale i s napřaženou paží bříška jejích prstů zůstávala tápat vzduchem. Navíc, krystal v její dlani se začal neočekávaně zahřívat. Kdyby si bývala včas neuvědomila, co vlastně drží, už by jej bývala upustila.

,,Rey!" Neznámý hlas vzadu zčistajasna vykřikl její jméno. Vykřikl je s prosbou a s beznadějí v hlase. 

Rey se okamžitě obrátila, snažíce se identifikovat jeho majitele. Všudepřítomná tma jí však zakrývala výhled, její oči vůbec nic nespatřily. 

,,Rey!" Její jméno opět zaznělo podzemím, opět ten stejný hlas. A zněl stále naléhavěji.

Obrátila se zpět a i tentokrát narazil její pohled na temnotu kolem, odmítající cokoliv jí sdělit. 

,,Rey! Rey! Rey!" Ten hlas začínal sílit, ozýval se stále hlasitěji, jako kdyby se přibližoval. A pořád, bez přestání, opakoval její jméno. 

Zmateně pohlédla kupředu a její oči upoutala slabé, avšak jasné světlo na konci chodby. Rey se rozběhla kupředu, nedbajíce toho, že netuší, co jí stojí v cestě. Musela se dostat odtud, od toho zoufalého zvuku, který postupně rozervával její mysl. 

Zakopla o cosi dole na zemi, ale naštěstí zvládla ovládnout své tělo a zabránit pádu před jednoduchým kamenným podstavcem na konci chodby, na jehož vrcholu rozkvétal trs průhledných krystalů. Přistoupila k němu, zmatena jeho bělostným měkkým světlem. Zdálo se tak nepatřičné pro toto místo, malý ostrůvek světla v moři temnoty. 

Jenže za jejími zády se ozval divoký svist a Rey se okamžitě musela otočit zpět, aniž by stihla prozkoumat krystaly nějak blíže. Černé hejno čehosi k ní letělo chodbou, s vřískotem se stále přibližovalo. A ona neměla kam před ním utéct. 

Shluklo se u ní, těsně kolem její hlavy. Drobní černí tvorečkové začali kroužit okolo, s křikem horším, než z těch nejděsivějších nočních můr. Rey si přikryla uši dlaněmi, tisknouc si ke spánku jednou rukou povadlý krystal ze zničeného meče. Jako by se tím ale jejich křik snad ještě zhoršil, jako by je její gesto vyprovokovalo k tomu, aby kolem ní začali vířit zuřivěji. 

Padla na kolena, bezmocná. Cítila, jak Síla rezonuje celým tím místem, těmi tvory, i jí samou. A pak najednou také ucítila, jak se jí něco zamotalo do vlasů. Jeden tvor jí usedl na vrcholu hlavy, zarývajíce drápy na nohou do jejího masa. Rey vykřikla bolestí a tvor se k ní přidal, vydávajíce nejhorší zvuk, jež galaxie kdy zažila.

Myslela si, že její lebka musí každou chvíli explodovat bolestí, ten zvuk jejich spojených výkřiků v kombinaci s jeho drápy, trhající její kůži na cáry, se zdál být tím největším zlem. Z očí jí vytryskly slzy a již dávno ochraptěla z urputnosti svého zoufalého křiku. 

Zvedla naposledy pohled, aby předtím, než ji hejno nestvůr rozsápě pařáty na kousky, ještě naposledy spatřila světlo. I kdyby to mělo být jen slabá záře krystalu v podzemní jeskyni. 

Jenže místo toho spatřila nataženou paži a nabídnutou dlaň. I přes slzy uviděla postavu v černé, jak se k ní sklání a nabízí ji svůj dotek. 

A Rey tehdy věděla. 

Jako kdyby její mysl, doteď spoutanou temnotou, najednou zalil čirý paprsek světla. Natáhla se pro Sílu a vytrhla se ze sevření temnoty. Lámala její okovy uvnitř své hlavě, osvobozovala se od kontroly, kterou nad ní temnota nastolila. Z nějakého důvodu se však nemohla zbavit pocitu, že bez temnoty v její mysli by nebylo ani toho jasného paprsku. 

Křik hejna podivných stovření náhle ustal, když je Rey pomocí Síly odmrštila pryč, odhodila je na stěnu na konci chodby. Jako kdyby najednou ani neexistovala, rozplynula se ve chvíli, kdy se dotkla kamene. 

Natáhla paži a dotkla se ruky před sebou, položila svou dlaň do té nabízené. Oproti jejímu očekávání se jeho kůže zdála být hřejivá. Jeho prsty se sevřely kolem její ruky a pak ji vytáhly na nohy. Rey zvedla pohled, jen aby na vteřinu pohlédla do hlubokých tmavě hnědých očí. A pak se i on rozplynul, nechávajíce Rey opět samotnou na konci chodby, před podstavcem s trsem průhledných krystalů.

Věděla, že to ve skutečnosti nebyl on, poznala to ve vteřině, kdy se obrys jeho postavy rozplynul. On, to hejno, to vše byl přelud, vytvořený Silou jen za jediným účelem. 

Z trsu krystalů se odštěpil jeden fragment a dopadl na zem. Rey přistoupila blíže a sklonila se pro něj, svírajíce jej ve volné ruce. Když pak rozevřela obě dlaně, na každé spočíval jeden krystal. Jako kdyby se navzájem vycítily, oba se začaly zahřívat. Najednou se průhledný krystal uvnitř zatáhl modrým oblakem, blankytně modrá barva se začala šířit z jeho středu, kompletně měnící zbarvení celého krystalu. 

A Rey přejel mráz po zádech s uvědoměním, že oba krystaly se tehdy staly naprosto totožnými.

~~~

Dneska jsem se musela hrozně smát, když učitel na semináři přirovnal úrovně morálky v psychologii ke Star Wars.