"You will be mine!" ~ Larry texting ✓

54.

Vytřeštil jsem na něj oči. "Už?" vydechl jsem. Měl rodit až tak za dva týdny.
Zatřepal jsem hlavou a vstal. "Mami, pomoz Harrymu ke dveřím, sbalim věci!" Běžel jsem do ložnice a do velké tašky naházel všechny potřebné věci, který bude v nemocnici potřebovat.
Dveře už byly otevřený a všichni připraveni. Harry ke mně natáhl ruku a já ho za ni vzal. Mámě jsem dal klíče od bytu a i s Harrym jsme šli do auta.
Kroutil se na sedadle od bolesti a křečovitě svíral mou ruku mezitím co jsem řídil.
"Dýchej zhluboka, všechno bude v pořádku, budu tam s tebou."

Louiho máma mi pomohla se postavit a já za to byl opravdu rád, protože moje nohy by to asi samotné nezvládli. Pomaloučku mě dovedli až ke dveřím, kde mě chytil Lou. Ihned mě zatáhl do výtahu a pak do auta. Moc jsem toho nevnímal, protože ta bolest byla neuvěřitelně silná. Mačkal jsem Louiho ruku jako oporný bod, no když jsme přijeli do nemocnice stalo se to, co se nemělo. Mě naložili na vozík a vezli na sál. Když však Lou chtěl se mnou, zadrželi ho, že nemůže. V té sekundě jsem se rozbrečel. Dovezli mě na sál a poslední věc, co jsem viděl předtím jak mě otupili byl Loui třískajíci na sklo a já jenom plakal a křičel.

"Pane tam nemůžete," již po několikáté mi řekl jeden z doktorů, co zůstal na chodbě.
"Mně je to fuk, já tam musím být!"
"Pane Tomlinsone, prosím, uklidněte se, oba budou v pořádku, ale rušíte ostatní pacienty. Tady potřebujeme klid kvůli miminkám, kde mimochodem bude i vaše dcerka."
Zmučeně jsem vydechl a šel si sednout na plastovou židli v čekárně. Trvalo to několik hodin, kdy přišla i máma a čekali se mnou, než se dveře od sálu otevřely a doktor šel k nám i s malou v náručí. "Gratuluji, je to zdravá, krásná holčička."
Převzal jsem si ji od něj a neubránil se úsměvu. "Je nádherná," řekla máma, když se mi podívala přes rameno.
"Vašeho snoubence jsme uložili na pokoj 218 a dali tam i postýlku pro malou, jak jste si přáli."
"Moc děkujeme," ale to už jsem kráčel i s naší Ester k Harryho pokoji.
"Tak pojď, podíváme se na tatínka."

Bolelo to, tak neuvěřitelně to bolelo a strašně dlouho. Po době už jsem jenom kňučel, protože jsem nedokázal mluvit. Doktoři pobíhali sem a tam něco na sebe pořikovali. Na všechno jsem, ale zapomněl, když jsem uslyšel křik malé. Měla nádherný hlásek.
Chvíli se nic nedělo a pak se nade mnou objevila sestřička i s mou malou Ester. "Tak a tady máš tatínka." Usmála se a pohladila ji po líčku. Jemně jsem si jí k sobě přivinul a hladil ji po kudrnatých vláskách. Spokojeně zamlaskala a koukla se na mě jejíma velikýma očima, které měli barvu oceánu.
"Ahoj Ester, vítej mezi náma." Po chvilce jsem se rozbrečel, ale malá se pořád usmívala. Ihned mě zašili, ale malou mi sebrali. Jěště mě omyli a hned mě vezli na pokoj. Byl jsem spocený, unavený, ale neuvěřitelně šťastný.

Když jsme dorazili na pokoj, Harry tam unaveně ležel, ale oči měl pořád otevřené, kdy čekal na nás dva. Jakmile nad uviděl, usmál se jako sluníčko a pozoroval nás, zatímco my se přesunuli k jeho lůžku.
Sedli jsme si k němu a on se opřel o moji ruku a díval se na ten náš malý zázrak na mých rukou.
"Usnula," zaculil jsem se.
"Celá je po tobě, tedy nevím, oči už měla zavřené, když mi ji dali."

Unaveně jsem se na něj koukl, no pořád jsem se usmíval. "Očka má po tobě," prozradil jsem mu, ale pak mě přemohla únava a já jenom stiskl jeho ručku a vydal se do říše snů. Když jsem se vzbudil, uviděl jsem Louiho jak houpá malou v náručí a krmí jí z lahve.

Mezi časem kdy Harry spal tvrdým spánkem, který si rozhodně zasloužil, se malá stihla vzbudit a já hleděl do svých vlastních očí, které po mně opravdu zdědila.
Také přišla sestřička, že prý je čas krmení, tak jsem si tedy vzal láhev s mlékem a začal malou krmit.
Klubko vedle mě se začalo budit a já pohlédl do jeho, již, otevřených očí.
"Dobré ráno, lásko." Úsměv a polibek mi opětoval a už si ptal malou k sobě.

"Dej mi ji," zasmál jsem se a už jsem si ji tahal k sobě. Měl jsemi jenom chvilinku to nebylo fér. Malá se ke mně přivinula a začala mi cucat prst. Moje maličká princezna, snad bude po Louim, protože jeho máma mi říkala, že jako malý vůbec neplakával.
"Ty naše malá princezno. Snad budeme moct být co chvíli doma."

"Budeš mít vlastní pokojíček, princezno," pošimral jsem ji na bříšku a ona se roztomile zahihňala a ukázala nám svoje dásně. Oba jsme se zasmáli s ní.
Prohlédl jsem si Harryho i s miminkem a nebojím se říct, že mu to tak přistalo.
"Jste spolu tak sladcí."

Spokojeně jsem se usmál a pohladil ji po pár vláscích. Byla nádherná, byla naše. "Lou je nádherná, moc ti za ni děkuji. Jsi nejlepší na světě," zašeptal jsem a přitahl jsem si ho do malinkého jemného polibku.
"Kdy nás odtud pustí?"

"Doktor říkal, že dnes a zítra si ještě položíte, oba, a pak vás třeba pustí," usmál jsem se, ale Harryho neklidný výraz mi nedal a já to tedy dopověděl. "Taky říkal, že jestli to zítra bude vše v pořádku, ty i malá, můžeme domů už zítra večer," zaculil jsem se.
Harry šťastně vypískl a opět mě políbil.

"Bože, to jsem rád! My budeme v pořádku, že jo Ester? Oba budeme v pořádku a půjdeme hezky domů do tvé postýlky, kde se ti bude hezky spinkat." Usmíval jsem se na můj malý uzlíček štěstí.
"A budeme tam i s tatínkem a Benem."

Šťastně jsem je pozoroval. Harry se na Ester krásně usmíval a Ester sledovala jeho tvář jako poklad světa. Svou malou ručku natahovala nahoru k němu a něco si žvatlala. Asi se jí líbili Harryho vlasy, jelikož když se Harry natočil ke mě, zatahala mu za ně.

"Auuu!" kňuknul jsem a koukl se na Ester, která v ručce držela pramínek mých vlasů.
"Ty malá příšerko!" Na oplátku jsem jí malinko štípl do nosíku.
"Dostaneš potvůrko! Nebudeš tahat tatínka za vlásky! Pretože se bude druhý táta zlobit."

"Náhodou... Je to roztomilé." Zasmál jsem se na Harryho výrazu alá 'ještě ji v tom podporuj a nepřej si mě'.
"Neboj se, co nevidět budeš mít stejné vlásky jako tatínek," pohladil jsem ji po hlavičce.