"You will be mine!" ~ Larry texting ✓

46.

Vzbudil jsem se kolem čtvrté ráno, protože jsem nemohl spát. Posadil jsem se na postel a má hlava nasměřovala k obalce, kterou jsme vzali u toho násilníka. Pomaloučku jsem je vytáhl a koukal se na ně. Když jsem si je prohlížel, bylo mi to tak líto.
Najednou se na mém bříšku ocitli dvě ruce.
"Je mi to moc líto... Slibuju, že už bude všechno jenom dobré."

Vidět ty jeho smutné oči mi nedělalo dobře. Usmál jsem se, aby nebyl tak smutný. "S tebou je všechno lepší," políbil jsem ho na tvář a přitáhl k sobě. Přesto nebyl šťastný a to se mi nelíbilo. "Děje se něco?"

"Nic, nic, jen mi je to neuvěřitelně líto," kňukl jsem a zalezl do jeho náruče, ve které jsem se skroutil jako kotě před bouřkou.
"Prosím neopouštěj mě, moc prosím. Nechci být sám. Nikdy ani s tyranem, neopouštěj nás," kňukl jsem a pohladil si bříško.

"Tebe bych nikdy neopustil, na to tě až příliš miluju," uculil jsem se a začal mu pusinkovat celý obličej a krk. Harry se chichotal a já můžu s klidným srdcem říct, že to byl ten nejroztomilejší zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Pohladil jsem ho na bříšku, aby se malá necítila zanedbána. "Oba vás šíleně miluju."

"My víme," potvrdil jsem mu a svá slova potvrdil polibkem.
"Půjdeme se nasnídat? Jesli mě chceš udržet celý den ležet, tak aspoň na gauči prosím." Usmál jsem se asi po hodině mazlení. No pak jsem se pozastavil nad časem.
"Loui? Nemáš být v práci?"

Zakousl jsem se zuby do spodního rtu a očima uhýbal před jeho pohledem. Posadil jsem se a cítil ten jeho na mně, zatímco já se díval do země. "Harry... Asi bych ti měl něco říct," šeptl jsem. Nechtěl jsem, aby mě slyšel, ale určitě se tak stalo. "Já už práci nemám." Skousl jsme si ret a čekal, co bude dál.

Když jsem to uslyšel, nevěděl jsem, co mám dělat. Koukal jsem se na něj až jsem si nakonec uvědomil, že bych ho měl podržet.
"Je to idiot, když tě vyhodil. Najdeš si lepší a hezčší místo, slibuju, bude se ti tam určitě líbit, něco najdeme," Usmál jsem se a objal ho. "Určitě to bude lepší než ta otročina, co si dělal doteď."

Prudce jsem vydechl. Upadl mi kámen ze srdce a jsem si jistý, že to slyšel i on. Měl jsem blbý pocit, že mě seřve nebo co, ale nestalo se.
"Jsi tak hodný, že to říkáš," usmál jsem se a konečně se podíval do jeho očí, kde pořád byla ta jiskra, co se mi tak líbila.

"Tvůj vedoucí je idiot, ty za to nemůžeš, to si uvědom," připomněl jsem mu a raději jsem odkráčel na gauč, kde ke mně ihned skočil Ben a čichal mi k bříšku. Asi věděl, co se stalo. Hned na to mi ho olízl a lehl si naň hlavou. "Zas mě hlídáš?"

Usmíval jsem se ještě dlouho poté a i při dělání snídaně, kterou jsem mu donesl do obýváku. Podrbal jsem Bena mezi ušima. "Hodný kluk."
Harry se posadil a díval se na svůj jogurt s ovocem v modré misce, kterou jsem mu i se lžičkou podal. "Dobrou chuť lásko." Podíval se na mě tázavým pohledem. "Nemám hlad," zavrtěl jsem hlavou a poslední větu zašeptal pro sebe, " ani chuť."

"Lou, musíš jíst. Notak, jinak nebudu jíst ani já!" Zzpřel jsem se a odsunul misku, no on mě začal krmit. Nespokojeně jsem zafučel a snažil se mu lžičku dostat do jeho úst, co se mi i párkrát povedlo.

"Noták," zasmál jsem se jeho dětinské stránce. Odložil jsem misku na stůl a hraně naštvaně se na něj podíval, což mi opětoval. Zavrtěl jsem hlavou a políbil ho na rty. "Když si dojdu pro svou snídani, najíš se?" Ušklíbl jsem se, když přikývl, a tak jsem si šel udělat porci i pro sebe.

Když se vrátil i s jeho miskou, spokojeně jsem se pustil do té své. Spokojeně jsme vedle sebe jedli. Koul jsem se na display mého mobilu a velkým červeným tam stálo 'DOKTOR! URČENÍ DATa NAROZENÍ!'. Zděsene jsem se koukl na Louiho. A ukázal mu to.
"Já na to zapomněl!!"

Málem jsem se zadusil, když jsem u červených písmen viděl dnešní datum a čas 11:00. Naštěstí bylo kolem deseti.
Odkašlal jsem si a s úsměvem ho objal, věnujíc mu uklidňující polibek na tvář. "Nic se neděje, to ještě stihneme. Dojíme, převlečeme se a můžeme vyrazit." Harry vydechl vzduch z plic a ještě nad něčím přemýšlel, než se usmál.

Spokojeně jsem přikývl, dojedl svou porci a šel do ložnice. Spojeně jsem si vybral černou mikinu s bílýmí nápisi a k tomu volné kalhoty. "Loui, už můžem!" zakřičel jsem z ložnice, protože se převlíkal v koupelně, kde se mu sušilo oblečení. Spokojeně jsem přicupkal ke dveřím a čekal než přijde můj princ.

"Hned tam budu!" zakřičel jsem mu nazpátek a přetáhl si triko přes hlavu. Upravil jsem si vlasy, protože to vrabčí hnízdo vypadalo katastrofálně... Měl bych konečně navštívit kadeřníka.
Vylezl jsem z koupelny a nazul si body. Otevřel jsem dveře, zatímco mě Harry pozoroval. "Už můžem," zazubil jsem se a pustil ho prvního.
V nemocnici bylo asi poprvé málo lidí v čekárni, za což jsem byl velice rád, navíc jsme se brzo dostali do doktorovy ordinace.

"Jé, kluci, už jsem se bál, že nepříjdete!" zasmál se na nás doktor a spokojeně se usmál.
"Tak dnes se koukneme, kdy se nám malá ukáže nasvět, že jo." Dnes byl nějaký pozitivný, až se mi to nezdálo, no musel jsem se tomu smát. "Harry lehni si prosím, koukneme se na to." Já kývl a položil se na pohodlné lehátko. "Tak koukejte, tohle je vaše malá holčička." Ukázal na monitoru.
"Maličká se objevila tady a teď, no porod bude přibližně 20.11."

Usmál jsem se. "To je co nevidět," pohladil jsem mu bříško. Doktor přikývl.
"Je nějaká možnost, že by se malá narodila dřív?" zamračil jsem se. "Neměla být být. Jestli Harry nebude ve stresu, nebo nebudou komplikace. Samozřejmě, těhotenství u muže je poprvé, takže nemůžu říct, že se nic nestane."

"Lou na mně dáva pozor. nic se mi nestane a malá se narodí jak má," usmál jsem se a pohladil Louiho ruku. Pravda chtěl jsem to mít i za sebou, ale musel jsem jěště počkat, aby malé nic nechybělo a byla vpořadku. Spokojeně jsem se koukl na monitor... Byla krásná.
"Můžeme poprosit fotku?" zeptal jsem se doktora. On kývl a vytiskl nám dvě.
"Tak budoucí měsíc se stavte a dohodneme možnosti porodu." připomněl nám a já se postavil. Vyšli jsme ven a já se zavěsil na Louiho. "Půjdeme se někam najíst nebo do parku? Mohli by jsme si udělat piknik."

"Miláčku, hlavně dávej pozor," zasmál jsem se, když se zavěsil o moje rameno a pohupoval boky. Objal jsem ho kolem ramen. "Ten piknik nezní špatně. Můžeme se projít do parku," usmál jsem se a vyvedl ho z budovy nemocnice. "Stavíme se doma a půjdeme?"

Spokojeně jsem se usmál, skoro jako puberťacka. "Ano, ano... to bude skvělý!" Už jsem ho tahal do auta, do kterého sme nasedli a jeli nejdřív domů a hned potom do parku.
Spokojeně jsem si lehl na dečku. I když jsem na sobě měl volnou mikinu, mé bříško bylo už opravdu vidět. Vyndali jsme jídlo a spolu se najedli, no trvalo to asi půl hodiny než se k nám nahrnula partie kluků... Fanoušci...