"You will be mine!" ~ Larry texting ✓

45.

Ti, co se nás ptali otázky typu "Jakou pomstu?"... Jestli jste zapomněli, stačí si přečíst 20. kapitolu. Nikoho nenutíme, můžete rovnou číst tento díl, beztak to pochpíte ;*

Ale také bychom chtěli poděkovat za vaši podporu u tohoto, ale i u naše druhého příběhu. Jste úžasní!!! <3

***

Jel jsem jako šílenec, vím jak šéf nesnáší, když někdo mešká, i když se třeba opozdí jen o pět minut.
Dojel jsem na parkoviště, kde jsem přes deset minut hledal místo na parkování. Mám podezření, že všechno se spiklo proti mně. Naštěstí jsem rychle zaparkoval a běžel do krámu, když už šéf čekal, jelikož Niall měl dovolenou a nikoho jiného kromě mě na dnešek nesehnal. Hněv jsem z něj cítil na sto kilometrů daleko.
To zase bude den...

Nervózně jsem seděl na barové židliče a čekal na Nailla. Po chvilce přišel. "Musíme jít," usmál se a zatáhl mně do auta.
"Musíme se dostat k němu domů a vzít fotky, které dělal, když týral Louise. Můžeme ho pak lehce udat," vysvětlil a už jsme jeli. Chápal jsem, co po mně chtěl.
Zastavili jsme až před obří vilou "Teď nemá být doma, bude to rychle. Pojď, musíme to stihnout. Ty dáš pozor a já zatím najdu fotky."
Pomalu jsme šli dovnitř a dávali si pozor na každou blbost. Dostali jsme se až k velkým dveřím, které Niall lehce otevřel. "Tak a teď hlídej," přikázal mi a já se postavil a čekal. Sledoval jsem chodbu, najednou se dole něco ozvalo. Myslel jsem, že je to jenom vítr, tak jsem to nepokladál za důležité. Pohladil jsem si bříško a otočil se směrem do pokoje, kde byl Naill. Jak zvedl pohled, do očí se mu vkradla nenávist a překvapení. Nepochopil jsem to, dokud mě někdo neskroutil a nekopl mě do břicha. Už jsem jenom viděl Nialla jak ke mně běží.
"Ty sráči!"
Pak jsem se od té bolesti propadl do černé tmy.

Skvělý, fakt skvělý. Niall prý dnes opravdu celý den nepřijde a ani zítra a jelikož včera zaměstnal jednu holku, mě klidně vyhodil. Úplně naštvaně jsem odjel domů, kde ale bylo úplné ticho. Řekl jsem si, že asi šli jen koupit barvu a tak jen zklamán sám sebou jsem si sedl na gauč. Už dlouho nechodili a já se začal o ně bát.
V kapse mi najednou začal vybrovat telefon se jménem "Niall".
"Kde jste? Jsem doma a-" Zaposlouchal jsem se do jeho řeči. Vykulil jsem oči. "Cože? Hned jsem tam. Jestli se jim něco stane, zabiju tě!"
Opět jsem nasedl do auta a jel do nemocnice se slzami v očích.

Byl jsem pohlcen tmou, nebylo nic kolem mě jenom tma a bolest. Strašně mě bolelo bříško. Ale taky záda. A ruce... nemohl jsem nic dělat, necítil jsem si své tělo, jako kdyby mi nepatřilo.
Probudil jsem se až dlouho po té, ani nevím, kolik to mohlo být, no když jsem se probudil, uviděl jsem jen Nialla a bíle zdi. Kde to sakra jsem?
Po chvíli jsem se na něj podíval. "Ni, kde jsme ?"

Ani nevím, kde jsem zaparkoval auto a jestli vůbec, ale prostě jsem vběhl do budovy nemocnice. Na recepci seděla jedna blondýna, ke které jsem jako blesk přiběhl. Vyděšeně se na mě podívala, ale pak se usmála. "Harry Styles," vypadlo ze mě udýchaně. "Jste rodina, nebo příbuzný?" "Přítel a otec dítěte." Vykulila na mě oči. V této nemocnici všichni věděli, že Harry je těhotný, jen málokdo věděl, kdo je otec.
"Oh, jistě. Druhé patro, pokoj 218." Kývl jsem na znamení díku a už běžel za nimi. Schody jsem bral po dvou, abych tam byl co nejdřív.
Vpadl jsem do pokoje, kde Niall seděl na židli, u zcela bílého těla na posteli. "Harry." Oba se na mě trhnutím podívali a já přiběhl k nim, zatímco Niall mi uvolnil místo na židli a já ho chytl za studenou ruku. "Bože, co jste dělali?"

"N-Nic," zašeptal jsem. Neuvěřitelně mě škrábalo v krku, nemohl jsem pomalu ani mluvit a pořád jsem jednou rukou křečovitě držel přikrývku. "L-ou vodu," zašeptal jsem, potřeboval jsem pít.
Loui se ihned postavil a rýchlostí blesku mi přinesl pohár vody. "Dík." Pomalu jsem se napil. Konečně to bylo lepší, když chladná tekutina klouzala dolů mým krkem.
Niall jenom stál a díval se na mě. "My... jenom jsme byli vyřídit účty," zašeptal a podal mu obálku s fotkami, pro které jsme tam šli.

"Cože? Jaké účty?" Nechápavě jsem si od něj přebral obálku a pomalu ji otevři. "Hlavně zhluboka dýchej," zašeptal Niall, postavil se za mě a hladil mě po ramenech.
Polkl jsem, protože když se Niall postaví za mě jako opora, nikdy to není nic dobrého.
Vybral jsem první fotku z obálky a do očí se mi hned, i se vzpomínkami, nahrnuli slzy. Oči mi viseli na fotce mladého kluka, v krajkovém spodním prádle, jak klečí i postele se sklopenou hlavou.
Na další fotce seděl zády k foťáku a čelem k obrovskému zrcadlu na stěně, naprosto nahý.
Neměl jsem sílu dívat se na další fotky, ale udělal jsem to.
Tolik fotek nezletilého chlapce v různých polohách na různých místech, buďto ve spodním prádle, nebo bez něj. Ale nejhorší fotka byla poslední. Roztřásli se mi ruce a fotka mi málem i vypadla z rukou, když jsem viděl chlapce, kterého si někdo tvrdě bral a jak mu po tvářích tečou slzy, což způsobilo únik slzy z oka i mě. A nejhorší na tom byl pocit a pravda, že tento šestnáctiletý kluk na fotkách, jsem já.

Lou se pomalu koukal na fotky a při poslední se rozbrečel. Pomalu jsem k němu natáhl ruku. "Už to bude vpořádku," pousmál jsem se a pohladil si při tom mé vypuklé bříško.
"Odteď už áno. Udáme ho na policii a všechno už bude jenom dobré," šeptal jsem jako kdybych chtěl přesvědčit i sebe, ne jenom jeho.
"Miluju tě lásko moc."

Pousmál jsem se a když mě Niall konečně pustil, lehl jsem si na postel a přitulil se k Harryho bříšku.
"Děkuji," šeptl jsem, když jsem se malinko uklidnil. Niall nás s úsměvem pozoroval, zatímco Harry mě hladil ve vlasech.
Malinko jsem se odtáhl a pohladil mu bříško. "Co ti vlastně je? Budete v pořádku?" Když mi odpověděl, že se teprve probudil a já už neměl co říct, dveřmi vstoupil doktor.

"Louisi, prosím, mohli byste si sednout na židli? Děkuji," řekl doktor hned jak vstoupil. Loui ho poslechl a já se ocitl na posteli sám.
"Nemusíte se bát, děťátku se nic nestalo, jenom membrána je trochu poškozená, takže musíte dávat pozor, aby se nic jiného nestalo až do data porodu. Když budete dávat pozor, nic se nestane." Usmál se a pohladil mě po bříšku. Neuvěřitelně se mi ulevilo.

"Díky bohu." S rukou na srdci jsem vydechl a do druhé uchopil tu Harryho. Palcem jsem mu hladil hřbet ruky a usmíval se na něj.
"Dnes si vás tu ještě necháme a jestli bude zítra všechno v pořádku, půjdete domů," usmál se a něco si zapisoval do papírů. Harry se malinko vyděšeně podíval mým směrem.

Nenáviděl jsem nemocnice, měl jsem z nich neuvěřitelný strach.
"Doktore, prosím, nemůžu jít domů? Lou se o mě určitě dokonale postará a kdyby se cokoliv dělo, budeme vám volat, já... Já nenávidím nemocnice," zašeptal jsem a se slzou v oku se na něj podíval.

Doktor se tvářil všelijak, až mi běhal mráz po zádech.
"No, musíte si dávat na sebe pozor jak po fyzické stránce, tak i po té psychické a noc tady by vám asi nepomohla, co?" Uchechtl se. "Jen podepíšete papíry a můžete jít," usmál se na nás vlídně a podal mu pero a propouštěcí papír. Harry ho s úsměvem podepsal a vrátil doktorovi, který s pozdravem odešel. Harry se posadil a s hlasným vydechnutím spustil nohy z postele. Sebral jsem fotky a vložil je do obálky, abychom je tady nezapomněli a vložil si je do kapsy u bundy.
Harry mě celou dobu sledoval, bůhví, co se mu odehrávalo v hlavě.

Sledoval jsem jeho pohyby. I když před chvílí uviděl odpornou část jeho života, pořád se dokázal pohybovat s grácií a ladností. Musel jsem se usmívat, měl jsem takové štěstí, že si ze všech lidí na planetě vybral zrovna mě. Pomaloučku jsem na sebe natáhl své věci a hned jsem se musel zavěsit na Louise, pořád se mi trochu kroutila hlava.
"Pojďme, už chci být doma." Usmál jsem se na něj a společně jsme se vydali domů. Celou cestu jsme byli zticha, no když jsme přišli, Lou mě ihned posadil na gauč, kde na mě nahrnl deky a zabalil mě do nich.
"Co děláš, Lou, jsem vpořádku, neboj."

"Ale pořád si ledový," vyplázl jsem na něj jazyk a sedl si k němu, dávaje si dole bundu s obálkou na opěradlo pohovky. Harry se spokojeně usmál a přitulil se ke mně. Úsměv mu hrál na rtech, což jen zvětšilo ten můj. Měl jsem ohromnou radost, že se jim nic hrozného nestalo a budou v pořádku. Budeme si dávat pozor a je to!
Dlouho jsme tam takhle seděli, mezi časem jsem mu i ztihl udělat večeři, než jsem po dlouhém dni usnul.
Ráno jsem se vzbudil kvůli noční můře a Harryho našel sedět vedle mě s obálkou v ruce. Povzdechl jsem si.