"You will be mine!" ~ Larry texting ✓

50.

Bolestně jsem se pořád kroutil do klubíčka. Chtěl jsem utéct od té bolesti. Nechtěl jsem, aby se naší malé něco stalo. Tak moc jsem se o ni bál, bylo to naše zlatíčko, náš poklad, který jsem chtěl bránit stůj co stůj.
Bezmocně jsem svíral Louiho ruku celou cestu. Hned jak jsme dojeli do nemocnice, seběhlo se kolem mě obrovské množství lidí a já ztratil mého Louiho.
"Louisi! Kde si! Já chci mého Louiho."
Náhle mi někdo stiskl ruku a já prudce otevřel oči, byl to Lou... držel mě za ruku a usmíval se. Něco říkal, ale já mu nerozumněl.

Vezli ho rychle ze sanitky a trvalo mi, než jsem je doběhl.
"Neboj, lásko jsem tady, všechno bude dobré, jen dýchej a mysli na něco hezkého."
Dovezli ho až ke dveřím doktora, kam vrazili a doktor začal dělat nějaké testy.
Nechápal jsem, jak ho mohli nechat takhle v bolestech a zdržovat! Harry mi zatím drtil ruku a zhluboka dýchal, aby se trošku uklidnil, ale bylo mi jasné, že ta bolest je nesnesitelná.
Doktor něco zavelel a vezli ho zase pryč, kam mě už ale s ním nepustili.

Nemně jsem se natahoval za mým Louisem. Křičel jsem bolestí, ale jeho ke mně nepustili. Drželi ho dva dokroři.
"Lou!!" zavzlykal jsem, ale to už mě vezli do nějaké ordinace. Až pak jsem se dozvěděl, že jdu na specializované vyšetření. Zaslechl jsem to od jedné sestřičky, když říkala druhé, kam mám jít. To už jsem to nevydržel a omdlel jsem.
Vzbudil jsem se v měkké posteli, mou ruku držel Loui a v očích měl slzy. Já rychle rukou zkontroloval mé bříško. Bylo hezky vypuklé a malá mě kopla... nic jí nebylo.
"Loui? Co se stalo?"

Dlouho se neprobíral, moc jsem se bál. Doktoři mi nechtěli nic říct ani po tom, co jsem řekl, že jsem otec dítěte. Jen mávli rukou a šli pryč. Ale aspoň mě pustili za ním na pokoj...
V ruce jsem držel tu jeho studenou, zatímco mi z očí tekly slzy, ale já je nemohl zastavit.
Náhle se Harry probral a otevřel na mě svoje krásné zelené oči. Otřel jsem si slzy do ruky a usmál se na něj.
"Konečně jsi vzhůru, moc jsem se bál." Tehdy do pokoje vstoupil doktor a když viděl Harryho vzhůru, vstoupil úplně.

"Pane Stylesi, tohle se dělá?" zasmál se doktor a já se začínal bát, že jsem udělal něco špatně nebo jsem vyvolal poprask kvůli blbosti.
"Rušit nás od oběda? Ale ne, dělám si jenom srandu... Je dobře, že jste přišli," zvážněl a já se lekl, že se něco stalo, ale hned potom mě uklidnil jeho úsměv.
"Všechno je v pořádku, jenom vám praskla jedna žíla na- jak se to dá říct, vaší děloze? Ale všechno je už vpořádku, udělali jsme rychlou operaci a všechno už bude v pořádku, jenom si musíte dávat víc pozor."

Harry si oddechl, zatímco doktor se smál a kontroloval ještě něco v papírech a přívod živin do Harryho žíly. Harry se usmál a stiskl mou ruku. "A nebude to mít žádné následky?" optal jsem se váhavě.
"Nemusíte se bát. Možná jen porod bude malinko dřív, ale ne zas o měsíc, to se nemusíte bát," usmál se.
"A nic se jim nestane?"

"Ne, nemělo by se nic stát, ale datum porodu můžete asi s jistotou přiblížit o týden." Usmál se a vyměnil mi kapačku, která mi tekla do ruky.
"Zítra ráno můžete jít domů, jestli se něco nestane. Ale nemělo by, takže můžete být klidný. Váš snoubenec tady může zůstat taky, jestli budete chtít. To je všechno, večer vás přijdu zkontrolovat," dokončil doktor a s úsměvem odešel.
"Loui? Odpustíš mi, že jsem zkazil naši chvilku?"

Něžně jsem se usmál. "Nic si nepokazil lásko. Nemusíš se bát. Přeci tě nebudu milovat méně," zasmál jsem se a políbil ho na nos, načež se roztomile zaculil.
"Hlavní je, abyste byli oba v pořádku, lásko." Usmál se na mě, jak to dokáže jen on. Krásně. "Takovou večeři si přeci můžeme zopakovat kdykoliv. "

"Moc mě to ale mrzí, zkazil jsem tak nádherný moment, ale já ti to někdy vynahradím, slibuju, hned jak budu zase v pořádku." Usmál jsem se a spokojeně si prstem hladil nádhernou obručku na mém prstu. Byla jemná, jednoduchá... přesně pro mě.
"Moc ti za to děkuji Loui, ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Jsi pro mě jako celá má rodina, nikoho jiného nepotřebuju," zašeptal jsem a prsty opatrně vyhledal jeho dlaň, kterou jsem si přitáhl na mé bříško. "Nikoho jiného nepotřebujeme."

Spokojeně jsem se usmál a čelem se opřel o to jeho, zavíraje oči z krásného pocitu mít ho nablízku.
"Moc tě miluji. Neumím si představit ani minutu bez tebe."
Ucítil jsem dvě ruce, jak se mi opatrně omotali kolem krku a přitáhli si mě do polibku. Usmál jsem se do něj a pohladil ho po boku. Ale jen opatrně, bál jsem se, že mu ublížím.

Dotýkal se mě tak jemně, jako porcelánové panenky. Já mu to ale nemohl zazlívat, taky jsem se bál. Pomaloučku jsme se líbali a Louiho ruce mě pomaloučku hladili na všech bezpečných místech. Oklikou se vyhýbal mé spodní polovině a taky bříšku. Já si i tak jeho péči užíval a zatím se mu hrál s jeho vlasy, které měl hezky učesané jako pokaždé.
"Lou, moc ti děkuji, že jsi mi tehdy napsal."

"Já jsem rád, že jsem tě našel," usmál jsem se. "Počkáme na doktora a jeho večerní kontrolu a půjdeme hezky spát, co ty na to? Určitě jste oba unavení, byl to perný den a musíte odpočívat," pohladil jsem ho po bříšku a on se usmál jako sluníčko na hnoji a přikývl.
Usmál jsem se také a čekal, až se otevřou dveře a dovnitř vejde muž v bílém plášti.

Doktor přišel asi za půl hodiny. Prohmatal mi bříško, přičemž se na něj Lou celkem nehezky díval. Všechno bylo v pořádku, jenom jsem dostal kapačku. Hned potom jsem si do mé nemocniční postele přitáhl mého prince a s hlavou zamotaný v jeho hrudi jsem po chvilce usnul, ale jěště předtím jsem ho políbil na hruď a zašeptal, že ho miluju.

"Hezky spinkej, lásko," zašeptal jsem, ale to už Harry klidně pochrupoval. Prohrábl jsem mu kudrnaté vlásky a vdechoval jejich vůni. Než se mi konečně podařilo usnout.
Ráno jsem se vzbudil ještě dřív než on, a tak jsem se pomalu zvedl z nemocničního lůžka a došel na chodbu. Hledal jsem někde nějaký automat, abych si dal ranní příděl kofeinu a Harrymu aspoň donesl tyčinku nebo croissant. Určitě měl hlad. Asi po pěti minutách jsem ty dva automaty na nápoje a na jídlo našel a pak se spokojeně i s naší provizornou snídaní vrátil do pokoje.
Doma se pořádně najíme...

Ráno mě probudila až vůně horké čokolády a kávy. Spokojeně jsem otevřel oči a zadíval se do těch kukadel, která mě sledovala. "Dobré ráno, lásko," zašeptal jsem a opatrně se posadil . Hned jsem se natáhl pro pohárek, ve kterém byla káva, no hned mi někdo nejmenovaný plácl přes prsty a já pochopil, že moje je čokoláda a ne kafe. Trochu jsem zabručel a sebral si teplou tekutinu. Hned jak jsem se napil jsem dostal croissant, který jsem za chvilku snědl. "Děkuji moc Loui," řekl jsem sekundu předtím jak dovnitř vstoupil doktor.

"Pro moje princezny všechno, ale pořádně se najíme až doma." Chystal se namítat, ale to už dovnitř vešel šťastný a veselý doktor. Asi se mu v noci s manželkou konečně poštěstilo... Usmíval se na všechny strany.
"Tak jak jste se vyspali? Nějaký bolesti? Nebo je všechno v pořádku?" Odpojil ho od kopačky a něco si zapsal do karty.

"Cítím se jako rybička!" Usmál jsem se a přitom si prstem hladil místo, kde jsem měl jěště před chvilkou jehlu. "Můžeme jít domů? Prosím." Usmál jsem se a doktor se začal smát.
"Samozřejmě,všchny testy jsou v pořadku, stačí podpis pro dcerku a můžete hned jít." Trochu jsem se nad tím zasmál, ale samozřejmě jsem to podepsal, sebral si to tričko, co jsem měl a už jsem spokojeně cupital s Louisem.
"Myslím, že se jim s manželkou dařilo, když je vysmátý."

"Asi vložili dcerku starým rodičům a oni tak mohli dělat skopičiny v ložnici," zasmál jsem se a propletl si s ním prsty. Pomalu jsme se ploužili chodbami a užívali si ten pocit, že konečně odsud jdeme pryč, i když jsme tu byli jen jednu noc.
Na parkovišti jsme nastoupili do auta, dali si ještě rychlou pusu a jelo se.
Doma jsem mu otevřel dveře jako správný gentleman a nechal ho projít. "Vítejte zpátky doma, princezno."

"Konečně," usmál jsem se, no když jsem vešel do kuchyně, zůstal jsem opařeně stát... Naill zrovna myl nádobí a dojídal kousek koláče, který byl v lednici. To divné nebylo. Divné bylo to, že byl jen ve slipech!
"Naile?! Co taky, kurva, děláš skoro nahý?!" zeptal jsem se a zakryl si rukou oči, pretože ty slipy měly hodně děr! Ale opravu hodně!