"You will be mine!" ~ Larry texting ✓

42.

"Už by jsme měli jít, jinak příjdeme pozdě," usmál jsem se na něj asi po třech hodinách, kdy jsme se jenom váleli v posteli a nic nedělali. Pomalu jsem se posadil a oblékl si svou velkou mikinku. Bylo lehké nakupovat těhotenské věci pro mně. Prostě stačilo kupovat normální L nebo XL.

"Tak jdeme," široce jsem se usmál a pomohl mu do auta. Cesta netrvala dlouho, takže jsme se za chvíli ocitli v čekárně u doktora, kde jako vždy bylo plno lidí. Mně ani Harrymu tady nebylo dobře, protože ho očumovali. Teda až na jednu prvorodičku s tříměsíčním bříškem.
"Ah, Ahoj Mell," pozdravil jsem ji, když si k nám přisedla.

"Ahoj, jak se máte, zlatíčka moje," zasmála se a pohladila mi mé bříško. A já zase její  Oba jsme se nahlas zasmáli.
Chvíli jsme se bavili než se z ordinace vynořila doktorova hlava. "Harry Styles. Pojďte."

S širokým úsměvem jsem se postavili a za ruku potáhl Harryho za sebou. V ordinaci probíhalo vše jako pokaždé, když jsme přišli. Harry si vyskočil na lehátko, doktor zapnul monitor a my koukali na naši holčičku. Držel jsem Harryho za ruku a políbil ho na tvář.
Doktor se zamyšleně koukal na monitor a studoval, zda je všechno v pořádku. Pozoroval jsem ho, abych vyčetl z jeho tváře, jestli by se něco dělo.

Bylo to kouzelné, viděl jsem naši holčičku, pak mou lásku vedle mě, kterou miluji nejvíc na světě. "Je nádherná..." zašeptal jsem, no v té chvíli mé oči sklouzly na doktora. Mračil se a očima těkal z monitoru na mě a na papír.
"Doktore, děje se něco?"

Doktor se otočil k nám, přičemž vypnul monitor. "Takhle," nadechl se. To není dobrý, polkl jsem. "Zkontroloval jsem úplně všechno. Ale jedna věc mi malinko dělá starost... Zdá se mi, že vaše miminko na to, že jste v pátém měsíci, je oproti jiným nějak malé. Samozřejmě, může to být jen vašim pohlavím, jelikož vaše těhotenství je výjimečné, ale jako lékař bych potřeboval vědět, jestli dostává pravidelný příděl potravy."
Zamračil jsem se. "Harry jí každý den."

"Já... ano, jím..." zakoktal jsem, jedl jsem každý den třikrát, ale přes den jsem několikrát zvracel, takže se ve mně skoro nic neudrželo. Louimu jsem to nechtěl říkat, protože by se o mě jenom bál, ale asi to bylo moc zlé... Malé to ublížilo.
"Já... no, jím jenom... několikrát za den zvracím a nic se ve mně dlouho neudrží..."

Vykulil jsem na něj oči. "T-to... To si mi neřekl," zakoktal jsem se a jen tak na něj hleděl. Hlavu klopil k zemi, aby se na mě nemusel dívat.
"Takovéhle věci byste měli někomu říct, pane Stylesi," promluvil nám do toho doktor. "Předepíšu vám mastičku. Natírat každý večer a podle potřeby. Pomůže uklidnit váš žaludek a děťátku neublíží. Zítra ráno si dáte i tabletku, ale jen zítra. Ale hlavní je, abyste nezapomněl jíst. Jestli by se to zhoršilo, rychle přijeďte." Podal mi lísteček do lékárny. Rozloučili jsme se s doktorem a šli ven. Poslal jsem Harryho do auta, zatímco já šel do lékárny.
Nechápal jsem, že mi to neřekl. Tak důležitou věc.

Cítil jsem se tak špatně... Měl jsem mu to říct, měl jsem mu to vysvětlit. Ale já? Já si to nechal pro sebe, protože jsem nechtěl, aby měl starosti... a teď? Ublížil jsem naší malé. Jsem takový idiot! Podvědomně jsem se skroutil a obejmul své bříško rukama.
"Promiň mi, maličká." Chvíli jsem tak seděl a čekal, než přišel Lou.

Všechno jsem vyzvedl a šel do auta, kde na mě čekal Harry. Choulil se do klubka a mně ho bylo líto, ale zároveň jsem se na něj zlobil.
Zapnul jsem sobě i jemu pás a poslouchajíc jeho vzlyky jsem nás odvezl domů. Tam jsem se rozešel do obýváku a mrskl sebou na gauč. Promnul jsem si obličej a zavřel oči, když se na mém klíně objevila nějaká osoba.

Když jsme přišli domů, Lou sebou ihned mrskl na gauč. Podíval jsem se na něj se slzami v očích. Byl jsem magor. Jsem úplný idiot!
Pomaloučku jsem šel k němu a sedl si na něj. Pomaloučku jsem se k němu přitulil. "Lou, mě to tak mrzí..."

Jen jsem přes něj přehodil ruce a trochu ho pohladil po zádech, než mi ruka padla na jeho bříško. "Proč si mi nic neřekl? Mohli jsme to vyřešit."

"Já se bál... nechtěl jsem ti dělat starosti, myslel jsem, že to je jenom taková ranní nevolnost. Je mi to strašně líto," zakňučel jsem se slzičkou na oku a skroutil se k němu i s mým bříškem.

"Myslel jsem, že teď, když jsme spolu, tak si budeme říkat všechno," zašeptal jsem a pohladil ho po bříšku.
Měl bych mu jít něco uvařit k obědu, zamyslel jsem se. Povzdechl jsem si a přeci jen ho pořádně obejmul.

"Ano, budeme, jenom já ti nechtěl přidělávat starosti, je mi to neuvěřitelně líto," zašeptal jsem mu do krku. "Já... Nevím, bál jsem se, co uděláš... A uvaříš nám něco nebo mám já? Jsem celkem hladový."

Zapřel jsem se o ruce, abych se mohl postavit. Harry pochopil, tak slezl z mého klína a cupital za mnou do kuchyně. Rozhodl jsem se udělat zeleninovou polévku a hodně těstovin se sýrem.
Slyšel jsem, jak si sedl na židli u stolu za mnou, zatímco já si chystal suroviny.
"Jak často jsi zvracel?"

"Asi 5-krát za den..." zašeptal jsem do ticha kuchyně, kde jinak zněli jenom pánve a plyn.
"Myslíš, že to bude lepší? Stou mastičkou?" zeptal jsem se  On jenom dál vařil a po chvilce jsem před sebou měl plný talíř polévky a taky další talíř s těstovinama.

Sedl jsem si naproti němu, abych dohlížel, kolik toho sní a zda pak poběží to vyklopit do mísy.
Promnul jsem si unaveně obličej. "Nevím, ale doufám, že jo. Nechtěl bych, aby se něco stalo tobě nebo malé. Teď už ne." Měl jsem si toho všimnout. Bože, jsem tak nevšímavý!

Nejdřív jsem snědl plný talíř polévky a pak půlku těstovin. Když už jsem chtěl polknout, rozeběhl jsem se do koupelny, kde jsem byl donucen sklonit se k míse a vyzvracet celou mou porcí. Počas toho jsem se rozbrečel. Byl jsem k ničemu. Malé se mohlo něco stát a jenom kvůli mně!

Běžel jsem za ním a klekl si hned vedle něj, hladíc ho rukou po zádech na uklidnění. Vyzvracel toho hodně a to mě dělalo neklidným. Povzdechl jsem si a počkal si, až jeho křeče skončí. Přivinul jsem si ho do náruče, kde brečel.
"Shh, noták, Harry. Všechno je v pořádku. Nic to není. Neplač. Všechno bude dobré," šeptal jsem.

"Co když se malé něco stane kvůli mně? Proč jsem takový idiot?!" zašeptal jsem zlomeně v jeho horké náruči. Bylo to pro mě jako domov, ale nemohl jsem přestat myslet na mou malou, které jsem mohl ublížit...

Po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza, kterou jsem si hned utřel. Pevně jsem ho stiskl a vdechoval jeho vůni. Políbil jsem ho na krk.
"Prosím, Harry, ty nejsi idiot. Už to bude jen dobré. Slyšel si doktora. Od zítra budeme sledovat, kolikrát jdeš zvracet. Ta mastička určite pomůže, neboj. Všechno bude zase dobré."