Hybrid (POZASTAVENO)

50. kapitola

Když se Warren s ostatními ujistili, že krev, kterou je Kaila potřísněna, není její, bez dalších slov se rozhodli k odchodu. Kaila se na poslední chvíli otočila a vštěpila si do paměti mrtvolně bledý obličej muže, kterého vlastníma rukama zabila. Odteď ji to zřejmě bude strašit ve snech. Poslední, letmý pohled věnovala i Richardovi. Stáli u něj jak muži, tak ženy a vyptávali se na podrobnosti o útoku. I přes všechny ty další vlkodlaky si Kaila všimla, že se na ni také podíval. Po zádech jí přejel mráz. Ale... příjemný.

Odvrátila se od té spouště a srovnala krok s ostatními. Warren ji držela kolem ramen i přes všechnu tu krev, kterou na sobě měla a odmítala se jí pustit. Byla očividně v šoku, zatímco na Kailu ten pravý šok teprve doléhal. Začínám blouznit, pomyslela si Kaila, když se jí mírně zatočila hlava a klopýtla.

„Potřebuješ se napít," řekla Warren.

„Osobně na to dohlídnu," ozval se Ziphin. „Stejně s ní potřebuju mluvit."

Warren se na něj znechuceně podívala. „Je to moje svěřenkyně!"

Ziphin si odfrkl. „Ty jí teď moc nepomůžeš."

„A ty snad jo?" vyjekla.

„Klid," špitla Kaila, které jejich dohadování drásalo nervy. „Napiju se a doprovodí mě Ziphin. Ať to mám z krku," hlesla.

Warren se na ni překvapeně podívala, ale nic neřekla a dál ji vedle sebe v zástupu ostatních vlekla. Kaila se už nemohla dočkat čerstvé krve a návalu energie. I postel jí dnes lákala více než kdy jindy.

„Kde je vůbec Eliott?" zeptala se Kaila. Uvědomila si, že její bratr s ostatními nepřišel. Vlastně tam nebyl ani Alexander.

„Pomáhá ostatním. Přemluvila jsem ho, že tentokrát se o tebe postarám já a on bude sloužit své zemi." Lehce se na Kailu pousmála. „Jsem tak ráda, že ti ten vlkodlak zachránil život... Mám mu být vděčná?" zamyslela se.

„Buď mu vděčná," řekla Kaila tiše a dál to nerozváděla, i když se jí do zad opřelo několik párů zvědavých očí.

Když se konečně dostali do sídla, hlasy všech upírů ve společenské místnosti umlkly, že by bylo slyšet spadnout špendlík, jaké ticho se uvnitř rozhostilo. Všichni věděli, co se zhruba dělo, ale nikdo si nepředstavoval, že dovedou domů zkrvavenou a vyčerpanou Kailu, která se sotva držela na nohou. Ksakru, kdo vymyslel, že se musí do sídla chodit přes hlavní místnost? ptala se Kaila sama sebe nepříliš nadšeně. Warren ji opouštěla jen s těžkým srdcem, ale nakonec ji do své náruče Ziphin přeci jen dostal a mlčky jí pomáhal chodbou k jejich vlastní "krevní bance".

Jakmile ji usadil do maličké místnůstky k příjemně vypadající ženě, bylo jí už všechno jedno. Lačně se zakousla do jejího zápěstí a vzpomínala, jak dlouho to je, kdy naposledy pila z živé bytosti a ne z pytlíku. Okamžitě se jí mysl pročistila a cítila, jak se jí do těla vlévá energie a zaplavuje ji silou. A s tím vším se ostře vracely vzpomínky. Ziphin počkal, až dopije a vzpamatuje se z náhlého přívalu energie a pak jí podal čisté triko, které bůhví odkud vzal. Když shodila zkrvavené oblečení, bok po boku se pomalu procházeli chodbou.

„Měla jsi mě nějak kontaktovat. Mohl jsem mu ušetřit námahu a dostat nějakého živého hybrida," začal Ziphin.

Kaila sklopila zrak. „No, nějak se to všechno seběhlo tak rychle, že mě nenapadlo nikomu zavolat," zalhala a doufala, že si Ziphin nevšimne, jak jí lehce zakolísal hlas.

Zastavili se kousek od vchodu do společenské místnosti a Ziphin se unaveně opřel o krémově bílou stěnu. Od doby, co ho Kaila viděla úplně poprvé, se jeho obličej změnil. Jako kdyby mu přibyly vrásky, ale nebyly vidět. Jeho obličej působil vyčerpaně. Kdyby se zaměřila na obličeje všech upírů z tohoto sídla, určitě by působily úplně stejně. Studoval její tvář.