Hybrid (POZASTAVENO)

39. kapitola

„Kailo... Musíš se uklidnit!"

Pronikl do jejích uší něčí hlas. Cítila kapku potu na svém čele a někde v pozadí se ozývaly vystrašené výkřiky. Jen matně si uvědomovala, že se nachází ve společenské místnosti. Koutkem oka zahlédla bratrův vyděšený obličej a nějakého muže, který ho vlekl ke dveřím.

„Kailo, slyšíš mě? Poslouchej můj hlas!" To byl Frederick.

„Ať všichni vypadnou!" ozval se jiný hlas, který pronikl hluboko do jejího mozku a který ji způsobil bolest.

Netušila, kolik lidí se kolem ní pohybuje a její mozek se nedokázal soustředit na nic konkrétního. V uších jí bolestivě tepalo. Před jejíma očima se míhaly vzpomínky na krutou smrt jejích rodičů, která ji natolik poznamenala a natolik změnila a to jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Zabodla oči do země a okamžitě si všimla, že s jejíma rukama je něco v nepořádku. Byly poněkud tmavší... rašila na nich srst. V ústech jí něco překáželo. Špičáky. Svaly a kosti v těle se jí pomalu pohybovaly a způsobovaly tak ještě větší bolest.

Polekaně vykřikla. Vlastně nevykřikla, ale temně zavyla, jako to dělají vlkodlaci ve filmech. Srdce jí zběsile tlouklo. Byla sama sebou naprosto vyděšená a každou chvílí se mohla psychicky zhroutit. Nic takového však nepociťovala. Jenom čím dál více ztrácela kontrolu nad svými myšlenkami, chováním, pohyby a jasným uvažováním. A pak ji ztratila úplně...

                                                                                      * * *

Kaila skoro napůl z místnosti vyběhla. Byla naprosto vytočená a v jejím nitru vzplanul dávno vychladlý žár úzkosti a smutku. Zamířila na verandu a z verandy na temnou zahradu. Měla chuť křičet vzteky a bezmocí. Chtěla vykřičet do světa, že je hybrid a že s tím nic neudělá, že její rodiče byli zavraždění vlkodlaky a že u toho byla, že ona i její bratr byli Novorození, že není člověk a do jejich světa nepatří a nikdy patřit nebude a že proklíná všechny vlkodlaky na celém světě. 

„Je to jedna velká lež," špitla namísto křiku.

Zakryla si rukama oči, jako kdyby chtěla z téhle reality uniknout. Nechybělo málo a málem se přeřekla. Málem řekla něco jiného, než chtěla. Doufala, že Richardovi unikla pravá podstata toho, proč na něj křičela. Bylo dost pravděpodobné, že si to s ničím okolo hybridů nespojí, ale i přesto dostala Kaila strach, že by třeba mohl být chytřejší, než jak vypadá. Zatřepala v příjemném vánku hlavou. Potřebovala se jen uklidnit. Jen ji vyvedl z míry tím, co jí řekl. Vyvedl jí z míry tím, že se s ní bavil o úplně něčem jiném. Vzhlédla k nebi, ale hvězdy zakrýval opar mračen. Za sebou uslyšela podivný zvuk a polekaně se otočila.

„To jsem jen já," promluvila temná postava a Kaila podle hlasu poznala, že je to Alex. Pravděpodobně si všiml jejího úprku a šel ji hledat.

„Vylekala jsem se."

„Promiň, to jsem nechtěl. Co děláš proboha tady venku?" zeptal se s obavami v hlase a rozhlédl se, jako kdyby jí hrozilo nějaké nebezpečí.

„Potřebovala jsem... na chvíli vydechnout," odpověděla Kaila a založila si ruce na prsou.

„Proč? Stalo se něco?" Alex se jemně dotkl její paže.

Kaila chvíli mlčela. „Ptal se mě, jestli jsem někdy neuvažovala o tom přejít k lidem. Oni si vážně myslí, že jsem člověk," zasmála se, spíše zoufale než radostně. „Že mi vyvoláváte ty nejhorší chvíle. Alexi, málem jsem vyzradila své tajemství..." Povzdechla si.