Hybrid (POZASTAVENO)

5. kapitola

Kailu přešla špatná a zarmoucená nálada z rána hned, jakmile se vytratila ze soukromého vyučování a vešla do místnosti, kde se zapisovaly příchody těch, kteří se chtěli jít nakrmit. Její půlupírský žaludek se opět hlásil o jídlo, i když se krmila už ráno. Upíři se často krmí až odpoledne a to třikrát až čtyřikrát do týdne, ale Kaila byla často nucena chodit pít i třikrát za den. Někdy celé dva dny vynechala a ten další, co nadcházel, musela mít u sebe pořád čistou krev. Často se stávalo, že mívala hlad, když byla venku s Alexem a ostatníma, a proto u sebe musela v takových případech nosit "pití", aby se nestalo, že by sama sebe přestala ovládat, neboť přeci jen už čistým upírem nebyla a zvládání svého hladu bylo o to těžší. Navíc byl její organismus natolik zmutovaný, že požadoval takové krmení častěji, než tomu bylo u ostatních upírů.

Odpoledne v Granite Bay slibovalo krásné počasí, a tak se s Alexem domluvila, že si někam vyrazí, tentokrát sami dva. Potřebovala si provětrat hlavu jiným způsobem, než být pořád někde s více členy. Alex vypadal, že mu to nevadí, koneckonců to bylo na jeho denním pořádku. Trávili tak spolu skoro každý den už pět let. Občas si navzájem lezli na nervy a stávalo se, že se mnohdy i pohádali.

„Kaila Rodgerosvá," nahlásila své jméno malé upírce stojící u pultu, kde zapisovali příchody, i když se vlastně ani představovat nemusela.

„Kabina číslo 12 je volná," informovala ji s úsměvem upírka a Kaila ihned zamířila chodbou do další místnosti, která vypadala jako jeden obrovský nemocniční pokoj a rozdělená byla pouze závěsy.

Je zlé takhle zacházet s lidmi? Pomyslela si Kaila, když se přibližovala k volné dobrovolkyni. Tyhle lidi na okraji společnosti, kteří byli závislí na jejich endorfinech a dobrovolně ze sebe nechávali pít, označovali jako svoje krmení. Byli zasvěceni do světa nadpřirozených a některým se dokonce už ani pravidelně nemusely vymazávat vzpomínky. Kaila často uvažovala nad jejich osudy. Až do konce svého života budou využíváni jako krmivo pro upíry žijící na hlavním sídle. Chceme žít, stejně jako oni. Je to lepší, než kdybychom chodili po světě a po nocích lovili. Při té myšlence se otřásla. Už nikdy nepůjde v noci lovit. A obzvlášť ne za úplňku. Sama pro sebe se zamračila a donutila se na takové věci nemyslet.

Vstoupila do volné kabiny a pozdravila se smutným úsměvem mladou, mile vypadající ženu. Ta jí však úsměv oplatila mnohem dychtivější, veselejší a s očekáváním v očích jí podala ruku. Kaila se rozhodla, že nad tím už uvažovat nebude. Takhle to bylo a takhle to vždycky bude, dokud rod upírů nevymizí, což zatím nehrozí. S požitkem se zakousla do jejího zápěstí. Tohle jsme my a já už bych měla přestat myslet.

                                                                                      * * *

„Nezáleží na tom, kam chci jet já. Teď je to na tobě," namítla Kaila, když se později s Alexem sešla.

Seděli v Alexově autě a on se z ní snažil už deset minut vyprostit návrh, kam by se měli jet podívat. Jenže Kaila pro dnešní den chtěla nechat výběr na něm. Pořád jen udávala směr a tím se oba, ne-li všichni, vydávali. Pro dnešek chtěla, ať vybere Alex místo, které se mu líbí.

„Fajn, ale jestli se ti to nebude líbit, tak příště čekám tak dlouho, dokud z tebe nevypadne nějaký návrh," zavrčel Alex.

Kaila se vítězně pousmála. „Kam máme namířeno?"

„To teprve uvidíš," řekl Alex tajemně.

Kola se protočila na štěrkové cestě a Alex si to namířil na hlavní cestu protínající Granite Bay a mizící v dálce mezi stromy. Kaila sledovala ubíhající okolí kolem sebe a auta, která je poklidně míjela a mířila do středu města.