Hybrid (POZASTAVENO)

3. kapitola

Světla ztichlého Londýna zářily na celý park a ještě dál na vysoké domy a od deště mokré kočičí hlavy. Tady, na okraji nádherného hlavního města Anglie, se v tuhle noční hodinu málokdo procházel. Park byl velký a dobře udržovaný, a to i za tak deštivého počasí, kdy se lidem nechtělo chodit ven ani vůbec pracovat.

Pro Richarda Vazema byl tento klid jako stvořený. Užíval si svého volna, posedával v parku na lavičce a bylo mu úplně jedno, že má kalhoty naprosto promočené. Už od přírody mu zima nikdy nebyla a nemoci se mu také vesměs vyhýbaly.

Vedle něj seděl jeho blízký přítel, který s ním do Anglie na dovolenou odcestoval. Původně jich bylo ještě více, ale většina se po Londýně rozprskla do klubů a barů, aby si svoje volno užila co nejvíce. I oni dva původně chodili po barech, ale s blížícím se koncem celé dovolené se začali jen tak procházet v noci po ulicích a užívali si klidu a ticha. Přeci jenom svému sluchu dávali posledních pár dní hlasitou hudbou pěkně zabrat.

Richard si protáhl ztuhlá záda. „Vsadím se, že až odjedeme zpátky, tak se nad Londýnem rozsvítí slunce."

Dimitri se zasmál hlubokým vrčivým smíchem. „Souhlasím. Tohle nám byl čert dlužnej, celé volno propršelo. Londýn je fakt nevyzpytatelný a Alfa to s tím taky moc nevychytal," pronesl se silným ruským přízvukem.

„Neměl jinou možnost. Kdyby nás pustil dřív, neměl by lidi. Takhle to nikdy nefunguje. Vždycky musí mít lidi."

„Nejsem štěně, nepoučuj mě o věcech, které dávno vím," zavrčel Dimitri otráveně.

I přes to, že měl Dimitri 25 let, měl o rok mladší Richard tendenci zapomínat, že je jedním z nejbližších lidí jejich Alfy a dobře zná systém jejich smečky.

Vlastně by se dalo říct, že Richard byl ten, co se od Dimitrije vždycky učil. Nakonec to ani nebyl pořádně Alfa, kdo ho naučil zvládat přeměnu tak, aby sám sebe a své blízké okolí neohrozil. Byl to právě Dimitri. Možná proto se stali tak dobrými přáteli. Jejich vztah se pak podložil záchranou života z Richardovy strany, kdy Dimitri nestíhal početnou převahu upírských odpadlíků a Richard se v posledních chvílích objevil a svému příteli pomohl. Je to už dávno. Tehdy mu bylo pouhých 15 let, ale už tak měl dost síly, aby všechny spolu s Dimitrijem přemohli. Na to, že mu bylo teprve 24 let, toho viděl a zažil spousty. Všechno jenom díky tomu, čím je. I když by svůj starý život za tento nový asi nevyměnil.

Křoví kousek od nich zašustilo. Richard byl ve střehu téměř ihned, vyskočil z lavičky a naslouchal. Z hrdla se mu vydral jeden z nejtemnějších zvuků, jaké dokázal vyloudit. Překvapeně si uvědomil, že zase přehnaně reagoval a podíval se na Dimitrije, který se na něj usmíval a nečinně dál seděl na lavičce.

„Potkan," řekl a bylo na něm poznat, že zadržuje smích. ,,Nechal ses unést atmosférou?''

Richardovy svaly se uvolnily. Nasadil lhostejný výraz. „Tak nějak."

Dimitri vyprskl smíchy. Vždycky si z něj dělal legraci, když se stalo něco podobného. Richard nevěřil ničemu, protože neměl tak dobrý čich jako jeho přítel, takže vždy očekával nějakou zradu. Navíc si pořád pamatoval, jak si myslel, že upíří pach je lidský, ale ze zvědavosti se šel podívat, protože mu na tom něco nehrálo. A pak tam objevil Dimitrije, který se snažil bojovat, ale nemohl sám vyhrát.

„Jasně, dělej si ze mě legraci," zamručel Richard a posadil se zpátky. „Je to strašná sranda, když někdo není stejný jako ty," dodal s předstíranou uražeností.

„Jsi jako malý," namítl Dimitri a pomalu se dostával z návalu smíchu. „Vždyť víš, že to nikdy nemyslím zle. Pracujeme spolu déle než kterékoliv jiné týmy Alfy. Zvykl jsem si už před 15 lety, kdy jsme spolu dokázali téměř nemožné. A to si Alfa myslel, že to byla chyba. Ale nakonec je z tebe slušný chlap. A to jsem si jako malý myslel, že slušní chlapi jsou vlastně jenom v Rusku." Zasmál se.