Realms of Bloodstones: Hybrid

106

,,Já už se tam nevrátím."

Erisovi je jasné, co tím myslíš a zdá se, že tě chápe.

Přikyvuje a vydává se do temnoty pryč. Nepochybuje o tom, že ho budeš následovat.

Kráčíte lesem, prodíráte se hustým porostem rostlin u vašich nohou a hlasitě dupete na větvičky. V tichu, které nastává se ten zvuk nese daleko a hlasitě.

,,Nejsme trochu moc hluční?" ptáš se Erise, ale ten jen zavrtí hlavou, přičemž mu vodopád šedých vlasů cestuje po svalnatých zádech.

,,Patnáct let jsem zabíjel vše, co přišlo do tohoto lesa. Není čeho se bát."

Jdete beze slova a ve strašidelném tichu potemělým lesem bezmála dvě hodiny. Poslední úsek cesty stoupáte do prudkého kopce s nebezpečím, že uklouznete po vlhké trávě a zřitíte se ze svahu. Pak odbočujete a jdete kolmo na svah. Nakonec se dostáváte k malé chýši tisknoucí se kmenu obrovského stromu, pod jehož kořeny vidíš hlubokou tmu z čehož usuzuješ, že je pod ním nějaký druh jeskyně.

,,Nebyl jsem tu posledních deset let. Došlo mi, že jestli se budu zdržovat na jednom místě, najdou mě." Utrosí Eris, když se s tebou v závěsu protahuje vchodem tvořeným z díry ve stěně a těžké deky.

Podlaha je z ušlapané hlíny a střecha se už dáno probořila, takže na zemi leží mnoho větví, prken a dalších věcí, které se dají zachránit z vypálené vesnice.

Eris má v rohu ukrytý voskovaný vak, ve kterém uchovává křesadlo a teď už naprosto shnilý chleba. Také je v něm pevně smotaná hustě pletená deka. Z pohledu, s jakým se na ní Eris dív usuzuješ, že patřila někomu pro něj důležitému. Někomu mrtvému.

Na několikátý pokus se tvaroměnci tvoří zapálit hraničku větviček, k nimž pak přihazuje větší větve a později i prkna z probořené střechy.

Tiše a s prázdnými žaludky hledíte do ohně, který občas zapraská a uvolní do vzduchu roj jisker, které se vznáší k obloze s touhou připojit se ke hvězdám, ale vyhasínají několik metrů nad ohněm.

,,Co bude dál?" ptáš se potichu, obávajíc se odpovědi.

,,Musíme hledat. Nemám tušení co, ale musíme," odpovídá Eris.

,,Ale proč? Vždyť jsi říkal, že někteří přežili. Spojíme se s nimi a dobudeme jeden z hradů."

,,A co potom?" opáčí Eris. ,,Mladí tvaroměnci, kterým bylo od mala vštěpováno, že jsou na hradě pro svou ochranu za nás budou bojovat a mi postupně dobudeme všechny hrady a vyženeme odtud Krvavý kruh?"

,,Přesně tak." Odsekáváš, ale starší tvaroměnec jen kroutí hlavou.

,,Máš ty vůbec ponětí, jak velký je svět? Ne nemáš, nikdy jsi ho neviděl. Je obrovský. Nekonečné masy země, hor, jezer a lesů. Posetý městy jako vředy, v nichž žijí lidé, kteří ničí vše v dosahu. A mnohem víc. A všude ve světě najdeš Krvavý kruh. Pro ně není zabít jediného člověka žádný problém. Oni by mohli ničit celá království, kdyby chtěli. Jakmile bys vystrčil nos, věděli by o tobě. A pak by tě našli a zabili. Pokud bys měl štěstí. Tihle lidé se nezdráhají použít těch nejhorších triků, jen aby dosáhli svého."

,,A co chtějí?" prskáš. To, že nemáš pravdu tě z nějakého neznámého důvodu štve.

,,Všechno. Smrt, život, moc, peníze. Cokliv vidí, o to usilují. Co se jim líbí, to si vezmou. Zabíjejí krále, unášejí princezny, vypalují města a vesnice. A to všechno klidně kvůli jednomu člověku, ke kterému se chtějí dostat."

Na mýtině se rozhosťuje ticho, oba hledíte do plamenů, které už nepraskají a dodržují vaší mlčenlivost.

,,A proč se tak moc nechceš potkat s jinými přeživšími?" Ptáš se Erise.

,,Přivolává to vzpomínky. Vzpomínky, které jsem pohřbíval patnáct let. A taky nechci dostat nožem do zad. Čím méně lidí, tím větší utajení. Ne, že bych jim nevěřil, prtožil jsem s nimi pěknou řádku let, ale oni stejně můžou být napojeni na Kruh, který je třeba nechal přežít právě za tímto účelem."

,,Věříš ty vůbec nikomu?"

,,Ne. Kdybys prožil to, co já, byl bys na tom stejně. Naučil jsem se žít dál od lidí, to je klíč k přežití."

,,Takže nevěříš ani mě? Synovi svého přítele?"

,,Ne. Nevím, co tě pohání, co chceš, jak se zachováš pod tlakem. Jediné, co o tobě vím je, že se chorobně snažíš zjistit pravdu o své rodině a že jsi dostatečně bláhový, aby ses nechal unést."

Nejdřív se chceš proti tomu neférovému obvinění ohradit, ale nakonec ti dochází, že má Eris pravdu. Když si vzpomínáš, jak ses v noci vykradl na nádvoří za Gortonem, dochází ti, že se tvaroměnec nemílí. Unavěně odfukuješ a přicházíš s poslední otázkou:

,,Kam tedy půjdeme?"

,,Jestli chceme ochranu, musíme na sever do Vyrie. Jestli chceme přežít, půjdeme na jih do hor. Jestli jsem blázni, půjdeme na západ do Divočiny. Jde jen o to, aby nás nenašel Kruh. Na tom záleží. Vše ostatní dokážeme přežít. Vyspi se, já zkusím do rána přijít na nejlepší možnost."

Když se natahuješ s nohama u ohně, hlavou podepřenou vakem tvých únosců a záda opřená o kládu, skoro okamžitě tě přemáhá únava a ty se propadáš do hlubokého, bezesného spánku.

Tímto pro tebe tato kapitola skončila. Otoč na Shrnutí nebo si můžeš projít zbytek kapitoly.