Realms of Bloodstones: Hybrid

105

Dodáváš si odvahy, aby jsi vyřknul tu větu. Každé slovo musíš racně protlačit mezi zuby, které nevědomky zatínáš.

,,Jdeme do tábora." Říkáš to potichu, ale Eris tě stejně slyší. Přikyvuje a vydává se do temnoty pryč. Nepochybuje o tom, že ho budeš následovat.

Kráčíte lesem, prodíráte se hustým porostem rostlin u vašich nohou a hlasitě dupete na větvičky. V tichu, které nastává se ten zvuk nese daleko a hlasitě.

,,Nejsme trochu moc hluční?" ptáš se Erise, ale ten jen zavrtí hlavou, přičemž mu vodopád šedých vlasů cestuje po svalnatých zádech.

,,Patnáct let jsem zabíjel vše, co přišlo do tohoto lesa. Není čeho se bát."

Otřásáš se při té představě a najednou ti není tak příjemné následovat tohoto muže. Zvlášť na to místo, kam jdete.

Když vkračujete na mýtinu, kde se tvoji únosci utábořili, hrůzný pohled nezklamává tvé představy. Hromada mrtvol ležících náhodně jedna přes druhou, všechny pokryté krví, prázdné pohledy upřené k nebi nebo do země.

Eris neváhá, chytá dvě mrtvoly za nohy a táhne je několik desítek metrů do lesa bez známky námahy.

(Pokud si přeješ prohledat zbylé mrtvoly předtím, než je Eris odtáhne, otoč na 109)

Vrací se, chytá další dvě mrtvoly a znovu je táhne do lesa. Celé to zopakuje ještě jednou a po předešlém boji zůstává jen několik spletených hadů střev a obrovská louže ztuhlé krve, kterou už země nedokázala vstřebat.

V ohništi, ze kterého zbylo jen pár řeřavých uhlíků, se line nádherné teplo, když k němu přistupuješ a natahuješ nad něj ruce. Eris se vrací a i přes to, že se snažil si ruce otřít na nich má krvavé šmouhy. Bere do náruče skoro celou hromadu větví, kteoru předtím nashromáždili tví únosci a hází ji na ohniště. Chvilku to trvá, ale pak na mýtině hučí oheň a ty se konečně můžeš pořádně ohřát.

Opodál leží vaky, které s sebou přinesli nyní už mrtví muži. Nehchceš v nich lovit déle, než musíš, ale nakonec nacházíš nějaké jídlo. Dva bochníky chleba, klínek sýra, sušené maso zabalené v plátně. Není toho moc, ale máš hlad a maso dočerna opečené na ohni není zas tak špatné.

S plnými žaludky sedíte na kládách, na kterých předtím seděli tví únosci a hledíte do ohně, který občas zapraská a uvolní do vzduchu roj jisker, které se vznáší k obloze s touhou připojit se ke hvězdám, ale vyhasínají několik metrů nad ohněm.

,,Co bude dál?" ptáš se potichu, obávajíc se odpovědi.

,,Musíme hledat. Nemám tušení co, ale musíme," odpovídá Eris.

,,Ale proč? Vždyť jsi říkal, že někteří přežili. Spojíme se s nimi a dobudeme jeden z hradů."

,,A co potom?" opáčí Eris. ,,Mladí tvaroměnci, kterým bylo od mala vštěpováno, že jsou na hradě pro svou ochranu za nás budou bojovat a mi postupně dobudeme všechny hrady a vyženeme odtud Krvavý kruh?"

,,Přesně tak." Odsekáváš, ale starší tvaroměnec jen kroutí hlavou.

,,Máš ty vůbec ponětí, jak velký je svět? Ne nemáš, nikdy jsi ho neviděl. Je obrovský. Nekonečné masy země, hor, jezer a lesů. Posetý městy jako vředy, v nichž žijí lidé, kteří ničí vše v dosahu. A mnohem víc. A všude ve světě najdeš Krvavý kruh. Pro ně není zabít jediného člověka žádný problém. Oni by mohli ničit celá království, kdyby chtěli. Jakmile bys vystrčil nos, věděli by o tobě. A pak by tě našli a zabili. Pokud bys měl štěstí. Tihle lidé se nezdráhají použít těch nejhorších triků, jen aby dosáhli svého."

,,A co chtějí?" prskáš. To, že nemáš pravdu tě z nějakého neznámého důvodu štve.

,,Všechno. Smrt, život, moc, peníze. Cokliv vidí, o to usilují. Co se jim líbí, to si vezmou. Zabíjejí krále, unášejí princezny, vypalují města a vesnice. A to všechno klidně kvůli jednomu člověku, ke kterému se chtějí dostat."

Na mýtině se rozhosťuje ticho, oba hledíte do plamenů, které už nepraskají a dodržují vaší mlčenlivost.

,,A proč se tak moc nechceš potkat s jinými přeživšími?" Ptáš se Erise.

,,Přivolává to vzpomínky. Vzpomínky, které jsem pohřbíval patnáct let. A taky nechci dostat nožem do zad. Čím méně lidí, tím větší utajení. Ne, že bych jim nevěřil, prtožil jsem s nimi pěknou řádku let, ale oni stejně můžou být napojeni na Kruh, který je třeba nechal přežít právě za tímto účelem."

,,Věříš ty vůbec nikomu?"

,,Ne. Kdybys prožil to, co já, byl bys na tom stejně. Naučil jsem se žít dál od lidí, to je klíč k přežití."

,,Takže nevěříš ani mě? Synovi svého přítele?"

,,Ne. Nevím, co tě pohání, co chceš, jak se zachováš pod tlakem. Jediné, co o tobě vím je, že se chorobně snažíš zjistit pravdu o své rodině a že jsi dostatečně bláhový, aby ses nechal unést."

Nejdřív se chceš proti tomu neférovému obvinění ohradit, ale nakonec ti dochází, že má Eris pravdu. Když si vzpomínáš, jak ses v noci vykradl na nádvoří za Gortonem, dochází ti, že se tvaroměnec nemílí. Unavěně odfukuješ a přicházíš s poslední otázkou:

,,Kam tedy půjdeme?"

,,Jestli chceme ochranu, musíme na sever do Vyrie. Jestli chceme přežít, půjdeme na jih do hor. Jestli jsem blázni, půjdeme na západ do Divočiny. Jde jen o to, aby nás nenašel Kruh. Na tom záleží. Vše ostatní dokážeme přežít. Vyspi se, já zkusím do rána přijít na nejlepší možnost."

Když se natahuješ s nohama u ohně, hlavou podepřenou vakem tvých únosců a záda opřená o kládu, skoro okamžitě tě přemáhá únava a ty se propadáš do hlubokého, bezesného spánku.

Tímto pro tebe tato kapitola skončila. Otoč na Shrnutí nebo si můžeš projít zbytek kapitoly.