Realms of Bloodstones: Hybrid

107

I to mdlé světlo, které vychází z krystalu tě po noční tmě oslňuje, když k němu kráčíš. Čím jsi blíž, tím víc musíš mhouřit oči. Je to podivné, vždyť z hladkého povrchu krystalu nevychází světlo ani tak jasné jako plamen svíčky.

Zastavuješ se na délku paže od krystalu. Obdivuješ jeho pravidelné, dokonale hladké, plošky, dokonale vykroušené hrany a jeho celkový tvar. Kořeny, které se uvnitř tmavě oranžového krystalu kroutí v něm vytváří zvláštní sérii odrazů.

Něco tě svádí, aby ses krystalu dotknul. jakoby sám kámen žadonil o lidskou přítomnost a teplo, o které bys teď tak moc stál i ty.

Pomalu, opatrně. Hlavně v klidu. Opakuješ si v duchu stále dokola, když zvedáš ruku a natahuješ prsty. Zlehka pokládáš na kámen bříška prstů a pak i celou dlaň. Krystal jakoby vydával teplo. Sortva znatelné, ale tvé promrzlé ruce cítí jakékoliv teplo. Je to úžasně příjemné, jako by tě pohladila matka. Pak se ti ale najednou blýskne před očima a ty už nejsi v tajné místnosti pod dubem.

Stojíš na mýtině zalité sluncem, ptáci zpívají ve větvích stromů, jejichž listí lehce šumí ve vánku. Nejsi tu ale sám.

Před tebou stojí dva lidé, muž a žena, která má dlouhé medové vlasy stažené do ohonu, kolem sazenice dubu, která právě roste. Ano, oparvdu roste. Jakoby byl běh času urychlen, sazenice si dělá tenký kmínek a raší první listy. Během minuty před tebou stojí plně vzrostý strom, ale ani tak se růst nezastavuje. Po dalších dvou minutách se nad většinou mýtiny klenou větve mohutného dubu, který jsi viděl a pod kterým jsi.

Muž se ženou ještě chvilku stojí, pak muž ženě pokládá paži kolem ramen a přitahuje si ji do obětí. Žena mu ho opětuje obětí a ty se ztrácíš v jejich vlasech, jejich propletených rukách a hrudích zvedajících se ve stejném rytmu. Máš pocit, jako by jsi našel střípek minulosti, který měl zůstat navždy uschován a cítíš se jako zloděj. Ale na té vizi je něco tak známého, skro jako by...

Jakékoliv další myšlenky přerušuje postava zahalená pláštěm a kapucí, která vkračuje na mýtinu, přičemž prochází skrz tebe, jako by jsi tam nebyl. Ne, počkat, ty tam skutečně nejsi.

Muž okamžitě pouští ženu, která si vyděšeným pohledem měří oba muže, sahá si k opasku a vytahuje zpoza opasku rukavice, jejichž prsty jsou zakončeny ocelovými drápy a nasazuje si je. Zeširoka otevírá ústa, jakoby křičel, ale ty neslyšíš žádný zvuk. Zdá se ale, že žena ho slyší, proměňuje se na elegantní laň a dlouhými skoky mizí v lese.

Zustávají jen dva muži. Ten s rukavicemi jakoby něco říkal a ty vidíš, jak se mu zkřivuje tář zuřivostí a ještě nějakým pocitem, který se blíží strachu, ale jeho přesné pojmenování tě nenapadá, když přichází odpověď od muže s pláštěm, kterou si ale můžeš jenom domyslet. Sice slyšíš ptáky, jak znepokojeně štěbetají a slyšíš i vítr ševelit v korunách stromů, ale hlasy obou mužů jsou ti ukryté.

Pak muž s rukavicemi znovu něco křičí, rozhazuje rukama a upírá zuřový pohled na muže s pláštěm. Jeho dopověď ho ale ještě víc rozlicuje, a tak se, ke tvému překvapení, mění.

Neznáš to zvíře, do kterého se muž s rukavicemi proměnil, ale vzbuzuje respekt. Velikostí překonává medvěda, ale jeho tělo není ani zdaleka tak zavalité jako medvědí, spíš se podobá štáhlejšímu vlčímu tělu. Zvíře má dlouhou, hustou, hnědou srst žíhanu tmavšímy pruhy. Hlava se vypadá jako směs vlka a kočky a vystupují z ní dlouhé uši zakončené štětinami. Široká tlama plná dlouhých tesáků, z nichž dva, které vyrůstají z horní čelisti, každý vpředu, ale na opačných stranách, jsou nejmén třikrát delší než zbytek a dosahují těsně pod konec mocné dolní čelisti.

Do očí tě zasahuje odlesk kovu a ty spatřuješ, že zvíře má ocelové drápy. Vzpomínáš si na ty rukavice, co si už předtím nasadil.

(Tvé Rukavice s drápy se nyní dají použít i ve vlčí podobě, kdy ti dávají +4 ÚTOK)

Zvíře, které neumíš pojmenovat se po medvědím způsobu staví na zadní a mocně řve na muže v plášti, ale ten klidně stojí, nehýbaje nai prstem.

Když mohutné zvíře dopadá se zaduněním na všechny čtyři a muž v plášti se začíná hýbat, se celá vzpomínka zastavuje.

Pak následuje stejný oslnivý záblesk jako předtím a ty se znovu ocitáš v té podzemní místnosti. Kámen pod tvou ruou je ledově studený, tvá dlaň je promrzlá a od tvých úst odchází pára.

,,Ne!" řveš zoufale a znovu a znovu přikládáš jednu nebo obě ruce na ledově studený povrch krystalu v naději, že se ti podaří znovu proniknout do té vzpomínky.

Nic se ale neděje. Horké slzy se ti koulejí po tvářích a ty se je nenamáháš zadržet. Byl jsi vytržen ze vzpomínky, která ti dávala pocit, že jsi doma.

Postupně se ale s nenávratností uvědomuješ, že se tam nevrátíš. Když už se chceš odvrátit, všímáš si, že kořeny kolem krystalu zešedly, jakoby ztratily životní sílu. Šeď se ale dál rozšiřuje a brzy jsou všechny kořeny, které vidíš šedé. Dub umírá. A ty jsi pod ním.

Vrháš se k nejbližšímu otvoru a dereš se krz něj an povrch. Na tom místě už nezůstaneš nai minutu.

Kořínky, nní šedé se ti zachytávají o košili, ale drolí se, jakoby byly z popele. Dereš se vzhůru an čerstvý vzduch a nevšímáš si odřenin ani kamínků, které ti rozdírají kůži.

Když jsi konečně venku, otáčíš se na strom, nyní stříbřitě šedý v mléčném svitu měsíce. Nakonec se šeď dostává i k listům, které šednou a opadávají. Když sedotýkají země, rozpadnou se na malou hromádku popela. Poslední z listů je unášen větrem, který ho zanáší k tobě, takže se můžeš detailně podívat na jeho strukturu, než s ním háže o zem. Pak se zvedá ještě silnější vítr a ty nevěřícně přihlížíš, jak se popel, který byl dříve stromem, zvedá a je donášen větrem. Obrovský šedý mrak se zvedá do vzduchu a odpolouvá mezi stromy pryč.

A spolu s ním i všechny tvé emoce. Strach, nenávist, smutek, to všechno mizí.

Tam, kde byla ta tajná místnost je jen malá prohlubeň. Ten krytsal, spolu s tou vzpomínkou, je pohřben navěky.

Na opačné straně mýtiny sedí ten kouřově šedý vlk a upřeně tě pozoruje. Ty se ho ale už nebojíš.

Pak se zvíře zvedá a kráčí k tobě. Zastavuje se asi pět metrů od tebe. Naklání hlavu na stranu a měří si tě zkoumavým pohledem, než se odráží předníma nohama a proměňuje se.

Nepřekvapuje tě to, nejsi toho schopný.

Otoč na 108