Realms of Bloodstones: Hybrid

34

Se značnou námahou a oporou statného kmenu stromu vstáváš. Není podle čeho se rozhodnout kam jít, a tak vykračuješ náhodným směrem.

Noříš se do temnoty mezi stromy, chladný vzduch chladí tvou horkou kůži a studí tě tam, kde se nejvíc potíš. Strachem a fyzickým vypětím.

Nejdeš ani pět minut, když za sebou slyšíš dusání a lámání větviček a víš, že lovec dostihl svou kořist. Tebe.

Dáváš se do běhu, snažíš se ze sebe vymáčknout všechnu sílu, kterou dokážeš, nohy hlasitě protestují, ale ty je nutíš k ještě většímu výkonu. Řítíš se tmou, ale nestačí to.

Útěk prodlužuje dobu tvého shledání s tou nadpřirozenou bestií o pouhé vteřiny.

Slyšíš prudké oddechování těsně za tvými zády a vrháš se k zemi zrovna ve chvíli, kdy skoro neslyšné dopady vlčích tlap utíchají a vzduchem se nesou natažené tlapy a rozevřená tlama.

Prudký závan vzduchu ti cuchá vlasy, jak ti svalnaté, kouřem zahalené tělo přelétává těsně nad hlavou.

Hned se hrabeš na nohy ve stejnou chvíli, kdy se k tobě vlk otáčí po tichém dopadu, propaluje tě pohledem modrých očí a beze slov tě vyzívá, aby ses pokusil utéct, každý sval v těle napjatý.

A ty víš, že mu nemůžeš utéct.

Zbývá proto jediná možnost. Postavit se svému osudu jako muž, jako hrdina ze starých písní, které jsi slýchal na Dun Verdo. Musíš přijmout pořážku se ctí, bojovat do posledního dechu.

,,Tak poď," opětuješ vlkovo zavrčení. ,,Vezmu tě s sebou."

Kdyby byl ten vlk člověkem, zvuk, který vyšel z jeho tlamy by byl uchechtnutím a výraz v jeho obličeji posměšným úšklebkem.

Ale ten vlk není člověk a je od tebe hloupé, že si to o něm myslíš.

Ve stejnou chvíli, ve kterou se vlk deset metrů před tebou rozbíhá, padáš na kolena, rozhazuješ ruce, tvé končetiny se prodlužují a zuby se mění ve špičaté tesáky.

A nepřátelský vlk se zastavuje.

Otoč na 57