The Rejected wolf || Larry//ABO ✔

13.~One silly slap~

Harry:

Louis posedával na okně a koukal se ven, zatímco já se snažil usnout... Cítil jsem, že se Lou necítí dobře, ale o mou útěchu očividně nestál. Otočil jsem se na druhý bok a přemýšlel jsem... chtěl jsem mu pomoct, ale nevěděl jsem jak. Louis se mi prostě bude muset otevřít, abych o něm mohl zjistit víc. Chtěl jsem vědět víc. Toužil jsem znát každé jeho tajemství a chránit ho před tím krutým a chladným světem. Chtěl jsem ho poznat. Poznat jaký doopravdy je. Chtěl jsem jeho ve svém životě, ale začínal jsem pochybovat, že já jsem to, co chce on.

Louis:

Po nějaké době jsem odvrátil pohled k Harrymu, který se pořád na posteli vrtěl a nejspíš nemohl usnout. Zakousl jsem se do rtu, když jsem přemýšlel nad tím, co se mezi námi stalo ani ne před dvěma hodinami. Zajímalo mě jestli by... mě vážně uspokojil, nebo ošukal, kdyby dovnitř nevběhla jeho sestra. Netuším, co z toho by se mi líbilo jako možnost víc. Slezl jsem z parapetu a došel k Harryho posteli. Svlékl jsem ze sebe triko a kalhoty, jelikož v tom bych rozhodně neusnul a vlezl jsem si k Harrymu, který byl ke mně zády. Vypadalo to, že spí, protože pravidelně oddechoval a celkově byl uvolněný. Prošel jsem rukou po jeho nádherných vlasech a usmál jsem se nad tím jak moc jemné byly. "Kéž by ses objevil dřív." zamumlal jsem si pro sebe, když jsem si chvíli hrál s jeho vlasy.  

Harry:

Zaslechl jsem Louisova slova. Sice už jsem usínal a byl jsem trochu mimo, slyšel jsem to. Nechtěl jsem, aby věděl, že to vím... Vlastně ani nevím proč. Jen jsem se pro sebe usmál a byl jsem rád, že vím, že mě má alespoň trochu rád. S mírným úsměvem na tváři jsem upadl do hlubokého spánku.  

Louis:

Nakonec jsem to vzdal a přitulil jsem se k jeho zádům. Té noci se mi po dlouhé době nezdála žádná noční můra, ani jsem se neprobudil ze strachu, že se mi někdo snaží dostat do pokoje. Ráno jsem se probudil s Harryho pomocí, když se mnou jemně zatřásl se slovy, že musíme do školy. Nikam se mi nechtělo, ale donutil jsem se vylézt a trochu se upravit. Byl jsem skoro celou dobu mimo a potom jsme vystoupili z auta přímo před vstup do toho panoptika.  

Harry:

Doprovodil jsem Louise do třídy a šel jsem do té své. Sedl jsem si na své obvyklé místo a pohledem jsem našel Nicka. Napsal jsem mu lísteček. 'Ještě jednou se ho dotkneš, zpřerážím ti ruce.' hodil jsem mu to a on se zasmál, přešel ke mně. "Mám svou Omegu. Konečně a... Mrzí mě to. Nedokážu si představit, že by se jí něco takového stalo... jediný rozdíl je, že Louis tě nechce. Není tvůj, ty si na něj jen děláš nároky." Řekl a tím mi nasadil brouka do hlavy. Co když je to pravda a Lou o mě nestojí jako o jeho Alfu. Bylo pro mě dost nepříjemné myslet na to. Co když já ho chci jako Omegu a on mě nechce jako Alfu? To je dost hnusná představa. Sklopil jsem hlavu a úplně jsem ignoroval výklad učitele. Možná to tak je. Vždyť Lou mě od té naší malé postelové scénky skoro ignoroval. Možná to vidím moc černě. Je toho na něj asi moc. 

Louis:

Celou tu hodinu jsem musel přetrpět s tím, že na mě Dave v provokacích sahal, jelikož pochopil, že mi to hodně vadí. Hlavně teda stehno a já už to pomalu nedokázal snášet. Cítil jsem vztek ve svém těle, který začal narůstat a najednou jsem se svalil na zem v neuvěřitelné bolesti, která značila jedno. Moje tělo se začalo samovolně měnit a já to nemohl nijak zastavit. Nikdy se mi nic takového nestalo, ale pamatuju si, že Thomas jednou říkal, že jakmile jsi ve smečce, tak máš lepší kontrolu a většinou dokážeš vlka udržet v sobě. Můj vlk byl právě bez smečky. Vřískl jsem bolestí, která se rozlévala od mého srdce a periferně jsem viděl Dava, který křičel, aby někdo dovedl Harryho. 

Harry:

Do mojí třídy vběhl nějaký kluk, který byl určitě mladší a tvářil se vyděšeně. Líně jsem zvedl hlavu a koukal jsem se na to děcko. "Potřebuju, aby šel Harry se mnou. S Louisem se něco děje a nikdo neví, co. Najednou se skácel k zemi... Prostě pojď." Řekl a já se zvedl a spěchal jsem za tím klukem. K mému překvapení mě doběhl i Nick a připojil se ke mně. První věc, kterou jsem uviděl byl Louis na podlaze v bolestech. Měl jsem jasno. Mění se. Rychle jsem ho vzal a spěchali jsme s ním na záchody. Nick hlídal dveře a já se snažil vrátit Louise zpět. "Lou... Je to fajn. Všechno je dobré. Jsem tady. Vím, že to moc bolí, ale ty jsi přece můj statečný kluk, nebo ne? Bojuj s tím. Jsi silnější. Můžeš ho porazit, když se budeš snažit." Šeptal jsem a smutné jsem sledoval, jak se zmítá v křečích. Bylo mi ho líto. Chtěl jsem pomoct, ale když nepomohlo utěšení, tak nevím co ano. Mě učili, že osoba v nechtěné přeměně se musí buď utěšit a nebo nechat být. Nechtěl jsem ho nechat trpět, tak jsem to nevzdával. Říkal jsem mu všechny sladké blbosti, co mě napadly, ale bál jsem se, že to je zbytečné.

Louis:

Nepamatoval jsem si, že by to někdy tak moc bolelo. Tohle bylo něco, co mě trhalo na kusy a já se snažil vnímat to, co Harry říká, ale bylo to opravdu těžký. "Harry!" vykřikl jsem, když už ta bolest začala být nesnesitelná a já měl pocit, že umřu. Vpadl jsem mu do náruče a myslím, že jsem mu svoje prsty zaryl do kůže na ramenou, jak jsem se ho snažil držet. Nevnímal jsem, už jsem nevnímal skoro vůbec nic, ani jsem neslyšel jeho slova, když mě najednou ze všeho probrala jedna hloupá facka. Zhluboka jsem se nadechl a rozmrkal to, když jsem se podíval na Nicka, který mi tu facku vrazil. Bolest ustoupila skoro hned a já nechápal, co se stalo. Sundal jsem ruce z Harryho ramen a všiml jsem si, že mám prsty pokryté krví. "Hazz." zašeptal jsem. 

Harry:

Všechno mi bylo jedno. Má ramena by brečela, kdyby mohla, ale to mi bylo jedno. Lou byl zpět... A zařídila to jedna hloupá facka. Nechápal jsem, jak Nick věděl, že to Louisovi pomůže. Náš vždy učili, že je máme utišit a nebo nechat přeměnit. Profackování nebylo na seznamu možností, ale to teď nehrálo roli. Lou je zpět. "Louisi, jsi v pořádku?" Zeptal jsem se a starostlivě jsem si ho prohlédl. Potom jsem si ho Přitáhl do náruče. "Jsem tak rád, že jsi zpět." Usmál jsem se pevně ho objímající. On působil trochu zmateně, ale objetí mi velmi jemně oplatil.