Za oblakem kouře ✔

#33

Několik dalších týdnů jsme se Seanem nepromluvili ani slovo. Až děsivě se blížil konec roku, zbýval už pouze týden a čím blíže to bylo tím více mě žralo svědomí. Nedokázala jsem si představit, že bych se se Seanem nerozloučila, že by naše přátelství skončilo takto špatně. I když si za to můžu sama.

Naše prezentace před pár týdny byla z mého pohledu fraška. Každý z nás stál na jedné straně promítacího plátna a bezmyšlenkovitě jsme odříkávali předem naučený text z prezentace. Na konci nám poděkovali, s pár lidmi jsme si podali ruku a Sean se pak vypařil a mě nechal napospas našemu řediteli a jeho nekonečném monologu o mě neznámé části zákona, který ho omezoval v jedné z jeho historek.

Pokoušela jsem se s ním mluvit, ale buď jsem ho nezastihla samotného a nebo zmizel. Opravdu zmizel. Vždy když jsem ho viděla a byl sám, tak než jsem se stihla k němu vydat, tak se vypařil. Takže jsem vždy zůstala nechápavě stát a sledovala místo, kde ještě před chvíli stál nebo seděl.

Proto mě tak překvapil dnešek.

Seděla jsem před školou na lavičce až pro mě přijede mamka, protože jsme měly společně jet nakupovat na náš výlet po Evropě. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale stejně jsem si nevšimla osoby, která ke mně přišla zezadu a sedla si vedle mě.

„Je to zvláštní co?" zeptala se mě osoba. Otočila jsem hlavu doprava a podívala se na Granta, který se na mě usmíval.
„Co přesně?"
„Čtyři dny, čtyři dny a všichni jsme pryč. Ty jedeš do Evropy a pak na vysokou. Já budu celé prázdniny zaseknutý tady a pak taky na vysokou a Sean? Ten si jede do Ameriky, kde už zůstane. Proč se mi zdá, že jsem z nás tří ten co dopadl nejhůř?" zasmál se, ale mě jeho slova překvapila.
„On tam opravdu jede?" zvěsti o tom, že se Sean stěhuje jsem už slyšela, ale nějak jsem tomu nechtěla věřit.

„Jo, ale nevypadá z toho nějak nadšený," pokrčil rameny a já se zmohla jenom na souhlasné kývnutí. Rozlehlo se mezi námi ticho. Ani jeden z nás nic neřekl a když už jsem chtěla otevřít pusu a něco říct, tak na parkoviště přijelo naše auto a já se zvedla.
„Uvidíme se zítra," mávla jsem na Granta a mířila si to k autu. Po cestě jsem si ale všimla Seana, který právě vycházel ze školy a proto jsem zrychlila a u auta zastavila, abych mohla zaklepat na okno.
„Ještě si musím něco vyřídit, počkej na mě," řekla jsem mámě, podala jí tašku ať ji dá na sedadlo vedle sebe a otočila se ke vchodu do školy.

„Můžeme si promluvit?" zeptala jsem se Seana, když jsem ho dohnala u jeho auta. Zastavil se uprostřed pohybu a otočil se na mě s pohledem, jako by nemohl uvěřit, že jsem to opravdu já.

„J-jasně," odkašlal si a pokynul hlavou k autu do kterého jsem nastoupila.

„Slyšela jsem, že odjíždíš do Ameriky," nevěděla jsem jak začít a toto mi připadalo jako ten nejlepší možný začátek.
„Jo, nechal jsem se přemluvit," koukal před sebe a v jedné ruce držel volant. Nikam jsme nejeli, zůstali jsme stát na parkovišti u školy ze kterého pomalu odjíždělo jedno auto za druhým.
„To se divím," slabě jsem se na něj usmála.

„Caro, co chceš?" konečně se na mě otočil. Jeho tvář byla bez emocí, ale oči prozrazovali, že je unavený, je unavený z nás dvou.
„Chci se omluvit. Měl si pravdu, řešila jsem blbosti a možná jsem i žárlila. Jako vždy, zbytečně moc chráním samu sebe," nadhodila jsem poslední větu jako vtip a doufala, že se tomu zasměje, ale on nic neřekl.

„Proč tam jedeš?" povzdechl si a na chvíli nastalo ticho, než znovu promluvil.
„Jak jsem řekl. Mamka se dozvěděla, že tady chci zůstat hlavně kvůli ní a tak se rozhodla letět s NÍM," poslední slovo zavrčel a já na znamení, že ho poslouchám a že mu rozumím, jsem kývla hlavou.
„Pokoušel jsem ji přemluvit, ale nepovedlo se mi," smutně se mu zvedl jeden koutek úst.
„Takže odjíždíš?" kývl hlavou.

„Taky se chci omluvit. Možná jsem byl v našem posledním rozhovoru docela přísný. Ale popravdě, jsem čekal, že se to hned přežene a ne, že se nebudeme bavit skoro měsíc," zakroutil hlavou s úsměvem.
„Naše první a nejdelší hádka," zavtipkovala jsem a auto naplnil náš suchý smích.

„Víš, do Ameriky odjíždím až na začátku srpna, takže můžeme ještě spolu něco podniknout," navrhl mi.
„Takže, to znamená, že jsme se teď spolu usmířili?"
„Asi ano."
„Nemůžu. Příští týden letím s rodiči do Evropy. A nic neříkej, samotnou mě překvapilo, že můj otec chce být měsíc bez práce," rukou jsem si přejela přes látku džínů a sklopila k nim i pohled.
„Páni, Evropa. To byl vždycky tvůj sen," podivil se Sean. Přikývla jsem.

Tak, tady to bylo. Sedíme vedle sebe v autě a mluvíme spolu. V rámci možností. Celou dobu jsem si představovala, co mu řeknu. Říkala jsem si, že se mu omluvím, ale pořád si budu za něčím stát a i když budu muset, tak ho klidně i za něco zdupu. Bohužel mě teď nenapadlo nic. Ani slovo. Tak jsme vedle sebe seděli a koukali před sebe na parkoviště na kterém zbylo už jenom matčino a naše auto.

„Nechci, abychom se rozešli ve zlém," zašeptala jsem.
„Rozešli?"
„Ty jdeš do Ameriky, já zůstanu tady. Naše cesty se rozcházejí," smutně jsem se na něj usmála. Nebylo potřeba říct, že se pokusíme zůstat v kontaktu. Bylo to zbytečné, stejně bychom po čase jeden druhému přestali odpovídat. Přes oceán se přátelství udržuje opravdu špatně.

„Proč mi připadá, že tohle je náš poslední rozhovor?" řekl myšlenku, kterou jsem měla v hlavě taky, ale bála jsem se ji vyslovit.
„Máme před sebou ještě čtyři dny, myslím, že za tu dobu spolu ještě promluvíme," snažila jsem se zlehčit situaci, ale moc se mi to nepovedlo.
„Jasně," přitakal.

„Chtěla jsem se jenom omluvit. Měl jsi pravdu," dokázala jsem ze sebe dostat pouze tyto krátké věty.
„Uvidíme se zítra," mile jsem se na něj usmála a vystoupila z auta. Rozloučil se se mnou a já začala odcházet, když mě zastavilo bouchnutí dveří.

Otočila jsem se a podívala se na Seana, který vystoupil z auta a přistoupil ke mně. Když byl u mě, tak mi dal ruce okolo pasu a přitáhl si mě k sobě do obětí. Nejprve jsem zůstala překvapeně stát, ale pak jsem se vzpamatovala a dala mu ruce okolo krku a objetí mu opětovala.

Odstoupil ode mě a usmál se na mě.
„Neptej se, chtěl jsem tě prostě obejmout," pohladil mě po tváři a nechal mě tam stát.

Dívala jsem se na jeho záda, která mířila k autu. Na jeho vysokou postavu oděnou do černých riflí a červené bundy, která mi zvedla jeden kousek úst. Jeho hnědé vlasy rozčepýřené na všechny strany. Nedokázala jsem se otočit a jít k našemu autu. Dívala jsem se na něj, jak odchází a dokud jeho auto neodjelo z parkoviště, nehnula jsem se.

Jako bych věděla, že tohle je naposledy. Naposledy, co jsem s ním promluvila i když nám zbývaly čtyři dny. Naposledy, co jsem ho viděla, co jsem se dívala do těch jeho zelených očí a hlavně naposledy, co jsem s ním trávila čas.

Sean Leary pro mě už nebyl záhada, už to nebyl ten kluk, o kterém všichni zjistí, že s nimi chodí do třídy až úplně na konci roku.

Otočila jsem se a šla k autu.

„Všechno v pořádku?" zeptala se mě máma, když jsem si sedla na místo spolujezdce.
„Máš někdy takový pocit, že něco skončilo?" zeptala jsem se jí.

Usmála se na mě a pohladila mě po ruce.
„Když něco skončí, něco nového začne," zadívala jsem se z okna ven a slyšela jsem, jak auto nastartovalo.

„A z toho mám strach."