Za oblakem kouře ✔

#31

Do školy jsem vcházela s neutrálním výrazem, ale se strachem v duši. Nechtěla jsem ho potkat. Bála jsem se ho potkat. Od té doby, co moje podrážka dopadla na pozemek školy jsem se dívala všude kolem a hlídala, že se ke mně z žádné strany nepřiblíží a nechytne mě nepřipravenou.

V tu chvíli jsem byla ráda, že do školy přicházím v tu chvíli, kdy je na chodbách největší šrumec a tak se můžu snadno ztratit. Proto jsem taky bez sebemenších problémů došla ke skřínce, kterou jsem i otevřela.

Přehrabovala jsem se v knihách na tento den, když jsem periferním viděním spatřila chlapecké tělo, které se zastavilo hned vedle mě. Zhluboka jsem se nadechla, ale neotáčela jsem se. Procházela jsem knížky, které jsem měla úhledně v řadě a vybírala ty správné, když osoba vedle mě promluvila.

„Něco jsem provedl, že se mnou nemluvíš?" otočila jsem se na něj a s radostí jsem zjistila, že to není ten, kterého jsem čekala.
„Promiň mám nějakou divnou náladu," omluvně jsem se na něj usmála a zavřela skřínku, když jsem si přendala všechny učebnice.
„Neměla bys zářit jako sluníčko? I když po tom pátku. Docela mě vyděsilo, jak si řekla, že tam jedou policajti. Jak jsi to s nimi řešila?" zeptal se mě a mně se potvrdila domněnka, že jsem jeho hnědou kštici někde viděla.
„Nepřijeli, pouze jsem chtěla aby všichni vypadli," odrazila jsem se od skřínky a zařadila se do provozu na chodbě. Grant mě poslušně následoval.
„Víš, že mě to napadlo?" zasmál se.

Po tomto konverzace mezi námi ustala a když jsme se měli rozdělit a jít každý na svou stranu školy, tak jsem myslela, že se jenom rozloučím a půjdu. Bohužel Grant měl jiné plány.

„Počkej," zastavil mě a poodešel ke stěně, takže jsem ho musela následovat. Na zem položil svůj batoh, který otevřel a začal se v něm prohrabovat. Následně z něj vyndal balíček zabalený v červeném balícím papíru se zelenou mašlí.

„Všechno nejlepší," podal mi balíček s úsměvem. Vzala jsem si ho od ně a poděkovala mu.
„To jsi ale nemusel," řekla jsem mu, když si zapínal batoh a pak si ho přehodil před jedno rameno.
„Ale jo, musel," oponoval mi. Bez dalšího zastavování se se mnou rozloučil a vydal se do své třídy. Já tam ještě chvíli stála a koukala na balíček, než jsem následovala jeho příkladu a šla do třídy.

Tam mě na mé lavici čekalo překvapení v podobě červené růže a jeden otravný pohled od člověka, který seděl v lavici za mnou. Nedívala jsem se na něj. Nechtěla jsem viděl jeho pohled raněného štěněte a už vůbec jsem nechtěla poslouchat ta slova omluvy, která by následně přišla.

Odsunula jsem židli a postavila se k Seanovi zády. Cítila jsem jeho propalující pohled na mých zádech. Růži jsem odsunula až na úplný kraj lavice a dělala, že hledám něco v batohu. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat, abych si tu růži nezačala prohlížet.

Pravou rukou jsem se prohrabovala mezi učebnicemi, ale myšlenkami jsem byla někde úplně jinde.

Přemýšlela jsem, proč mi dává ty kytky. Teď to možná i chápu, snaží si mě udobřit. Ale moc mu to nejde. On totiž zapomněl, že růže nesnáším. Ale proč předtím. Proč mi předtím dal ty orchideje? A ještě předtím tu růži u které jsem mu řekla, že růže nesnáším a donutila jsem ho, ať ji dá Eleanor. Proč má takovou potřebu dávat mi kytky?

Posadila jsem se na židli, protože vešel učitel. Celou hodinu jsem vnímala jenom okrajově. Jedním okem jsem neustále sklouzávala k té růži, co byla na okraji mé lavice. Přemýšlela jsem, proč mi ji tam dal. Je to jeho omluva za pátek nebo to mám brát jako opožděný dárek stejně jako u Granta?

Měla jsem to brzy zjistit. Ve chvíli, kdy učitel odešel ze třídy, mě Sean zastavil v úprku a donutil mě, abych se na něj poprvé za ten den podívala.