Za oblakem kouře ✔

#6

„Právě se ke mně dostala jedna moc zajímavá informace," pronesla místo pozdravu Stacy.
„A smím se zeptat jakou?" zeptala jsem se a bokem se opřela o svou skřínku. Asi před pár minutami zvonilo na přestávku a já si vybírala ze skřínky potřebné učebnice, když mě Stacy zastavila.
„Že tady někdo bude mít týden volný barák. Víš, co to znamená?" její rozradostněná tvář mě poměrně děsila.
„Ne!" řekla jsem pouze a obešla ji, abych se mohla dostat do třídy. Stacy neváhala a následovala mě.
„Caro, prosím. Bude sranda," snažila se mě přemluvit, ale já se nenechala.
„Ne, Stacy. Je to můj dům a toto tvrzení mi budeš předhazovat, až po tobě budu chtít, abys mi pomohla s úklidem, takže ne," kroutila jsem záporně hlavou.
„Jenom filmovou noc," prosila dál.
„To jsi minule taky říkala," zabrblala jsem a vešla do třídy.

Před rokem naši odjely na dovolenou, a když byl dům prázdný, tak mě napadlo pozvat Stacy na přespání a že si pustíme film. Ihned souhlasila, ale přála si, aby mohla přivést pár svých kamarádů. Říkala jsem si, že by to nemusel být, žádný problém. Pokud z pár kamarádů se nevyklubala skoro celá škola a já z toho neschytala policajty, kteří stáli před naším domem, protože jim sousedi zavolali, za rušení nočního klidu.

„Caro," zasténala a posadila se do své lavice, která byla na druhé straně třídy než moje. Pouze jsem zakroutila hlavou a šla až dozadu, kde už Sean seděl na místě a koukal se z okna.
„Ahoj," pozdravila jsem ho, jelikož jsme spolu měli první hodinu. Předtím jsme měli rozdělené jazyky.

Neodpověděl, pouze se na mě podíval, kývl hlavou na pozdrav a znovu se otočil k oknu. Posadila jsem se teda do lavice před něj a rozložila si sešity na stole.

Školou se rozezněl zvonek a do třídy vešel učitel.

Neměli jsme šanci se ani rozhlížet a už na nás spustil pokyny, co budeme v následujících měsících dělat.

„Skupinová práce, dámy a pánové. Radím ti Sette, abys příště vzdychal potichu, tvůj projev nesouhlasu jde slyšet až sem dopředu," napomenul v rychlosti, kluka který seděl přes uličku vedle mě a tím rozesmál celou třídu.

„Pokud jsme si to vyjasnili, tak budeme pokračovat. Naše škola dostala dotaci a jedna z podmínek této dotace je veřejná prezentace informací ohledně naší školy. A logicky jako nejstarší ročník byste o této škole měli vědět nejvíce, takže tato milá povinnost je teď vaše," dořekl a čekal na naši reakci.
„A proč to nemůže dělat Áčko?" ozvala se ihned Stacy.
„Protože je to banda neschopných imbecilů," odpověděl jí prostě.
„To byste jako učitel neměl říkat," ozvala jsem se.

Je veřejným tajemství, že naše spoluročníková třída je naprosto neschopná, ale jako učitel by prostě měl mít nějakou úctu.

„Ani jako učitel bych si z vás neměl dělat srandu, ale ani to nedodržuji, že Sette," mile se usmál na Setta, který pouze něco zabručel, sklonil hlavu a se zatnutými zuby si sledoval své nohy.
Učitel se na mě jenom významně podíval a začal rozdávat další pokyny.
„Rozdělíte se do dvojic a máte na to dva týdny. Požaduji prezentaci jak počítačovou, tak ústní před třídou. Nakonec z vás vybereme tu nejlepší dvojici a ta to následně od prezentuje před ředitelem a pak ještě někde, ale to už jde mimo mě," tleskl a rozhlédl se po třídě.
„Rozdělte se," konečně se posadil za katedru a dal nám možnost abychom se začali rozdělovat.

Nejprve můj zrak spadl na Stacy, ale ta už flirtovním způsobem si motala vlasy u Nicka Saviera a tak mi nezbývalo nic jiného než se rozhlížet po třídě a hledat potencionálního partnera.

Z rozhlížení mě, ale vyrušilo kopnutí do židle, které posunulo a já si narazila loket o lavici. Sykla jsem a otočila se naštvaně na viníka mého zranění.

„Promiň," zašeptal Sean a nervózně si projel rukou vlasy.
„Víš, ne-nechtěla bys," zhluboka se nadechl.
„Nechtěla bys být se mnou ve dvojici?" tuto otázku ze sebe dostal tak rychle, že jsem potřebovala chvíli, abych si v hlavě uspořádala, co vlastně řekl.

„My?"
„Jo,"
„Spolu?"
„Jo,"
„Víš, že to znamená setkání i mimo školu?" ujistila jsem se a on jenom protočil oči.
„Ne, já myslím, že to v pohodě stihneme o přestávkách," pronesl ironicky a znovu protočil oči.
„Neprotáčej oči nebo ti to zůstane," napomenula jsme ho.
„Kdo ti takovou blbost řekl?" nechápal a povytáhl jedno obočí.
„Máma, ale teď jsme odběhli od tématu. Fakt chceš se mnou dělat projekt?" nevěřícně jsem se ho zeptala.
„Jo a kdyby ne, tak je stejně pozdě," kývl hlavu někam za mě a když jsem se otočila, zjistila jsem, že už všichni ve třídě jsou rozdělení a podepisují se na nějaký papír, který koluje.

Znovu jsem se otočila zpátky k Seanovi. Jeho pouhou reakci bylo to, že pokrčil rameny a znovu se zahleděl z okna. Nevydržela jsem to a musela jsem se podívat na to, co z toho okna vidí. Silnici. To bylo vše. Silnici po které jezdily auta tam a zpátky. Někdy se tam objevil člověk, který nemusel do práce či do školy, ale jinak tam byly pouze auta.

Nechápavě jsem odvrátila zrak a poděkovala spolužákovi, který mi podával list, na který jsme měli napsat naše jména. Sean se k tomu neměl a tak jsem se otočila a z pouzdra si vzala propisku.

Za číslo 6, které bylo naše číslo dvojice, jsem napsala naše dvě jména a tento papír poslala dál po třídě. Chtěla jsem se otočit zpátky k Seanovi, ale učitel mě zastavil s tím, že se máme otočit zpátky, že budeme pokračovat v učení.

Nikdy jsem nepochopila, proč když nám chtějí něcooznámit, řeší to na začátku hodiny. Nedochází jim, že po zbylých 35 minut jsmepak naprosto nepoužitelní?