Za oblakem kouře ✔

#2

Stála jsem před vchodem do budovy a poklepávala nohou do rytmu písně, která mi hrála v hlavě. Byla jsem zabrána do pozorování okolních lidí, když jsem nevšimla Seana, který se ke mně přiblížil zezadu.
„Připravena na poslední první den?" zašeptal mi do ucha, až jsem leknutím poskočila a se strachem se na něj otočila.
„Kolikrát ti mám říkat, ať tohle neděláš?" snažila jsem se rozdýchat šok, který mi přivodil.
„Dvakrát, třikrát," pokrčil rameny a upravil si popruh batohu, který měl přes jedno rameno.
„Poslední první?" zeptala jsem se ho.
„Tohle je oficiálně náš poslední první den na této škole, takže si ho užij," mrknul na mě a ve křivém úsměvu ukázal zuby.
„Hurá," zvolala jsem s falešným nadšením.

Chvíli jsme se v tichosti dívali na procházející spolužáky, dokud jsem si neuvědomila, že na sobě má jeho červenou bundu.
„Kde byla?" zeptala jsem se jeho.
„V pračce," pokrčil rameny.
„Nebývá to, obvykle první místo, kam se díváš?" uchechtla jsem a natočila se k němu celým tělem.
„Zákon schválnosti," nepatrně mu cukl kousek úst. Začal hledat něco v kapsách, když se školním dvorem rozezněl zvonek a on zaklel.
„Jako vážně?" povzdychl si „řekl bych na obědě, ale dneska není, takže zítra," mávl na mě rukou a vydal se do školy, kde splynul s davem ostatních studentů.

Ve třídě jsem spolu nikdy nemluvili. Měli jsme spolu skoro všechny hodiny, ale nepromluvili jsme na sebe ani slovo. Celou dobu jsem pouze seděla před ním a neotočila se na něj. Ze začátku jsem se pokoušela s ním mluvit, o přestávkách, někdy o hodinách, ale vždy mě odbil. Nechtěl semnou mluvit. Pak ale vždy přijde oběd a my spolu mluvíme, jak nejlepší přátelé. Někdy, když takto stojím před školou, jako dnes za mnou dojde a prohodíme, pár slov.

Před školou zbývalo už jenom pár studentů a já s nimi. Přitáhla jsem si kabelku více k tělu a vydala se do školy.

Hned při vstupu mě čekala ten nepříjemný pohled na studenty oděných v uniformě a nepříjemný pach, jako by tady smrděly staré ponožky. Ani přes prázdniny tento nepříjemný puch nevyvětraly. Ale, že se ještě po těch letech divím.

Vešla jsem do třídy a bez otálení jsem zamířila ke svému místu. Sean už seděl vzadu, a když jsem vešla do třídy, tak se na mě povzbudivě usmál, pokud se tak dá nazvat pozvednutí jednoho koutku úst.

Kabelku jsem si položila na zem a odsunula židli. Posadila jsem se a začala si prohlížet svoji třídu. Většina třídy stála po skupinkách a vítala se. Kluci dělali takové to chlapské poplácání po zádech a holky se s doprovodným pištěním objímaly. Jen já a ještě pár spolužáků jsme seděli na svých místech a pozorovali ty někdy až přehnané uvítací způsoby.

Vše přerušil příchod učitele. Všichni se posadili do svých lavic a napjatě očekávali jeho každoroční projev.

„Tak vás tu vítám, však to znáte. Myslím, že nemá cenu vás tady držet a zatěžovat vás informacemi, stejně se nic nezměnilo, takže se přesuneme na vaše oblíbené téma. Školní řád," posadil se za stůl a položil před sebe kopu sepnutých papírů a třídou se rozeznělo skupinové zakňučení.

Podepřela jsem si hlavu a zadívala se z okna. Dívala jsem se jak si vítr pohrává s prvními listy, které spadly ze stromů.
„Caro, co jsem právě teď řekl?" napomenul mě učitel.
„Ehm, promiňte," zašeptala jsem a narovnala se na stoličce.
„První den a už nedáváš pozor, pěkně začínáš, snad to nebude pokračovat," zakroutil hlavou a pokračoval ve čtení řádu.

Pokoušela jsem se udržet pozornost, ale člověk mi nemůže mít za zlé, když je to tak těžké.

***

Zavřela jsem za sebou dveře od domu a došoupala se do kuchyně.
„Tak jaký byl první den?" ptala se mě máma hned mezi dveřmi.
„Stejný, jako každý rok," pokrčila jsem rameny, položila si kabelku na stůl a otevřela lednici.
„V kabelce je pár papírů, které potřebuji podepsat," řekla jsem jí, ale pořád ještě hledala v lednici nějaké jídlo.

„My nemáme nic k jídlu?" nakrčila jsem nos a podívala se na mamku, která se mi hrabala v kabelce a hledala ty papíry.
„Vždyť je plná," podivila se.
„Ale není tam nic, co bych si dala," zakňučela jsem, jako malé dítě a máma nade mnou pouze protočila oči.

Vytáhla jsem tedy ze skříňky krabici se sušenkami a posadila se na pult.
„Proč si to nepodepíšeš sama?" zeptala se mě, když psala svoje příjmení na papíry.
„Protože jsi můj rodič," oponovala jsem a dala si do pusy první sušenku.
„To je argument," zamumlala si a vrátila mi papíry do kabelky.
„Děkuji, jsi zlatá," seskočila jsem z pultu a vlepila jí pusu na líce.

„To je lásky z ničeho nic," zasmála se.