Za oblakem kouře ✔

#29

Prodírala jsem se davem mačkajících se lidí. A já už to nemohla vydržet. Pokusila jsem se udělat i tu věc, co se dělá obvykle ve filmu. Vypla jsem hudba a zařvala, ať všichni odejdou. Nepovedlo se. Jejich odpověď bylo pouze pokřiknutí pár nevhodných slov a opětovné zapnutí hudby.

Začínala jsem se cítit zoufale. Do očí se mi pomalu draly slzy. Nevěděla jsem co, dělat. Ať jsem se pohnula jakýmkoliv směrem, narazila jsem do člověka. Má snaha o vyhnání těchto nevítaných hostů z domu byla marná. Strachovala jsem se zítřejšího rána. Představa toho co tu na mě bude zítra čekat mě děsila. Už teď jsem mohla pozorovat brambůrky zašlapané do koberce a kelímky poházené po zemi. Kde se tady vůbec vzaly?

Vyšla jsem před dům. Kdybych řekla, že se hudba po tom, co jsem zavřela dveře ztišila, tak bych lhala. Podívala jsem se na hodinky, co jsem měla na zápěstí a zjistila, že je teprve deset hodin večer a polovina těch lidí uvnitř je tak namol, že bych si i myslela, že je po půlnoci.

Smutně jsem se uchechtla, když mi došlo, že na mě můžou sousedi zavolat policii. Otočila jsem se čelem k domu a představila si, kolik procent z těch lidí uvnitř ještě nesmí pít, mnou počínaje.

„Co pozoruješ?" ozval se hlas vedle mě a já ztuhla. Začala jsem drtit zuby k sobě a moje nedávné zoufalství zmizelo. Koukala jsem před sebe a přemáhala se, ať se na něj neotočím.
„Nemluvíš se mnou?" zeptal se. Koutkem oka jsem viděla, jak si schoval ruce do kapes od kalhot. Měl červenou bundu. Tento fakt mě nutil zvednout koutek úst, bohužel do smutného úsměvu. Ta bunda byla něco z jeho minulého já. Něco, co mi připomínalo toho kluka, který se mnou trávil obědy a někdy mi kopl nohou do židle. Něco, co on už dávno není.

„Opravdu nevidím důvod, proč se mnou znovu nemluvíš," zamrmlal a v jeho hlase byla slyšet výtka.
„Víš co je zvláštní?" zeptala jsem se ho.
„Co?"
„Jak se člověk dokáže za pouhých pár měsíců proměnit v naprostého idiota," otočila jsem se s nic neříkajícím pohledem na něj. Nevěděl, co tím myslím. Bylo mi to jasné už ve chvíli, kdy jsem viděla jeho zmatený pohled.

„Proč mám pocit, že jsi někdo jiný?" teď jsem k němu otočila celé tělo. Neměl šanci na to reagovat, protože jsem pokračovala.
„Proč mám pocit, že tohle," rukou jsem zatahala za jeho bundu „Nemáš právo nosit."
„Proč si myslím, že kdybych s tebou chtěla zavést nějaký inteligentní rozhovor, tak bys na mě koukal jak na blbce a nevěděl, co říct, protože tvoje inteligence klesla na bod mrazu. Proč mám, sakra, pocit, že to jediné, co tě teď zajímá je počet lidí na tvém seznamu, díky kterému si zapamatuješ jména. Proč mám pocit, že tato party není moje, ale tvoje? A co je ze všeho důležitější. Proč mám pocit, že mě vůbec neznáš?" neřvala jsem. Hlas jsem držela pořád ve stejné úrovni. Pouze jsem pečlivě vyslovovala každé slovo a teď jsem s očekáváním čekala na jeho reakci.

„Nevím, co tím myslíš," řekl popravdě a já v té chvíli ucítila takové velké zklamání, že to nebylo ani možné.
„Chápu," kývla jsem hlavou a rozešla se směrem k domovu.
„Caro, počkej," chytl mě za loket, ale já se mu vytrhla.

„Ty to nechápeš co? Nech mě na pokoji. Jsi pro mě naprosto cizí člověk. Tohle," ukázala jsem rukou na jeho osobu „Nejsi ty. Takže, se ode mě drž dál."

„Cože?"
„Poslouchal si mě vůbec?" zeptala jsem se ho.
„Ano, ale nevím kam tím míříš," udělal pár kroků ke mně, takže stál sotva pár centimetrů ode mě. Položila jsem mu ruce na hruď a udělala dva kroky dozadu.
„Takže, nevíš kam tím mířím. Dobře, tak to uděláme takto. Proč je v mém baráku snad stovka lidí, které absolutně neznám?"
„Znáš je, jsou to lidi ze školy," oponoval mi, ale já se pouze suše zasmála.
„To, že chodíme do stejné budovy každé ráno ještě neznamená, že je znám. Ty je snad znáš? Dokážeš mi říct jméno každého člověka, co je uvnitř?" rozhodila jsem ruce a poukázala tak na dům, ze kterého se linula nepříjemná hudba.
„Proč na tom tak záleží?" zeptal se mě se zamračením.
„Protože na tom záleží. Já nechtěla oslavu narozenin. Ne takovou," poslední slova jsem zašeptala a hřbetem ruky si setřela slzu, která mi pomalu tekla po tváři.

„Caro," povzdechl si a chtěl mě obejmout, já ale ustoupila a dala ruce před sebe.
„Ne! Já už prostě nemůžu. Už ne," kroutila jsem hlavou ze strany na stranu a stírala slzy, které mi telky po tvářích.
„Co tím myslíš?" zastavil se uprostřed kroku.
„Nechci s tebou už mít nic společného. My jsme spolu skončili," snažila jsem se aby můj hlas zněl silně, ale stejně se mi uprostřed věty přeskočil, kvůli slzám, které teď už tekly neustále.
„Caro, to nemůžeš myslet vážně," vyděšeně se na mě podíval a znovu ke mně udělal krok.

„Myslím, sbohem," otočila jsem se a vběhla do domu. Zavřela jsem za sebou dveře a zády se o ně opřela, hlavou jsem do nich bouchla a nechala slzy téct.

Když se ale přede mnou jeden kluk postavil a skoro nemohl stát rovně, tak jsem si řekla, že už to stačilo. Konec oslavy.