Za oblakem kouře ✔

#5

Mám si dát maso nebo těstoviny? A co když bude maso okořeněné? Nebo těstoviny nebudou dovařené? Co když sním maso a budu mít ještě hlas? Nebo hůř, co když sním polovinu těstovin protože budu plná a pak si ti lidé budou myslet, že mi to nechutnalo? Tak takové myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem pohledem těkala na jídelním lístku z jedné stránky na druhou.

„Caro, už máš vybrané?" povzdechl si otec a omluvně se podíval na servírku, která stála u našeho stolu a netrpělivě čekala na moji objednávku.
„Moment," vrátila jsem svůj pohled na nabídku jídel a z nerozhodnosti jsem si kousla do rtu.
„Caro!" pokáral mě otec a já uznala, že je čas abych se rozhodla.
„Dám si salát," vyhrkla jsem první věc, co mi přišla na mysl a následně si nadávala, protože na salát jsem opravdu chuť neměla.

„A jaký slečno?" zeptala se mě už s trochu nuceným úsměvem servírka. Zmoženě jsem ze sebe vydrala povzdech a znovu se zahleděla do jídelního lístku.
„Kuřecí salát," přečetla jsem první název a zavřela lístek, který jsem jí následně podala. Servírka mi poděkovala a odebrala se pryč.

„Nemohla sis pohnout," káral mě otec. Jenom jsem protočila oči a z kapsy vytáhla mobil. Pár rychlými pohyby prstem jsem si odemknula obrazovku a připojila se k internetu.
„Mobil na stůl nepatří!" nedal si pokoj.
„Taky není na stole, mám ho v ruce," sladce jsem se na něj usmála a hřál mě příjemný pocit, když jsem viděla, jak zatíná zuby.
„Zlatíčko," oslovila mě slabě máma a pohladila po ruce. Poraženecky jsem mobil zamkla a vrátila ho zpátky do kapsy kalhot.

„Už jsi uvažovala nad tím," začal můj otec, ale já ho ihned zastavila.
„Tati, prosím teď ne," zakňučela jsme s vědomím, že chce probírat školu.
„Nech mě domluvit," zamračil se, až se mu spojilo obočí.
„Pokračuj," rozhodila jsme ruce a čekala, co z něj vypadne. Nejprve si odkašlal a pak zpustil.
„Uvažovala jsi už nad tím, jestli pojedeš s námi za tetou?" touto otázkou mě poměrně vykolejil, ale moji odpověď už dávno znal.
„Ne," odpověděla jsem jednoslovně.
„Proč ne?" dožadoval se odpovědi.
„Protože vy si budete zase užívat a mě nezůstane na starost nic jiného než celou dobu se starat o toho rozmazleného malého," chtěla jsem ho pojmenovat pravým výraze, ale otcův pohled mě zastavil „Rošťáka. To radši půjdu do školy!"

Minulý rok, jsem do Canberry jela a doufala, že ten malý ďábel už vyrostl z jeho chování. Opak byl pravdou. Já i všechno moje oblečení, které skončilo v nedaleké bažině, můj tehdy nový mobil, který se párkrát protočil v mikrovlnné troubě a moje oblíbená kniha, která skončila roztrhaná a hozená do krbu, můžeme potvrdit, že je ještě horší.

Ten malý blonďatý, modrooký syn mojí tety je ztělesněný ďábel.

„Nesmysl. Joseph se na tebe určitě moc těší," sladce se na mě usmála matka.
„Ani za zlaté prase," zakroutila jsem hlavou.

Otec chtěl něco namítnout, ale právě v tu chvíli nám přinesli jídlo. Oddechla jsem si a pustila se do salátu, na který jsem opravdu neměla chuť. Měla bych dřív přemýšlet, než mluvit.

***

„A co oni na to?" zeptal se mě Sean v pondělí při obědě, když jsem mu vylíčila naši sobotní rodinnou hádku.
„Že se na mě určitě ten malý skrček těší, ale já nikam nejedu, to mě nedonutí," ošila jsem se při představě, že bych tam tento rok skončila znovu.
„Kdy odjíždí?" zeptal se mě.
„Příští týden. Bude free house!" začala jsem tancovat na židli. Sean mě pobaveně sledoval.
„Co?" zeptala jsem se smíchem.
„Uvažuji nad tím, jestli máš záchvat nebo tancuješ," pronesl zamyšleně.
„Vtipné, opravdu," smích mi opadl a v tuhle chvíli už ho to opravdu rozesmálo.
„Já vím. Dar od boha," pokrčil rameny, jako by o nic nešlo.
„Páni, ty jsi ale skromný," pronesla jsem sarkasticky a natáhla se pro hrnek s vodou.
„Já vždy," přitakal mi.

Odsunula jsem židli od stolu a postavila se.
„Tak pojďte, vy pane skromný. Čeká nás matematika," vzala jsem si tác a začala odcházet od stolu.
„Utrpení začíná," slyšela jsem, jak si pro sebe mumlá.