Za oblakem kouře ✔

#22

Okolo mě se ozvaly hlasité ovace a to mě donutilo zvednout hlavu, kterou jsem měla skloněnou, abych viděla na mobil. Naši hráči vbíhali na hřiště s přilbou v ruce a se šťastným úsměvem přilepeným na obličeji.

Sean vyběhl mezi posledními. Všichni se shlukli uprostřed hřiště a otočili se směrem k nám. Když zvedly pravé ruce, ve kterých drželi přilby, tak se dav ještě více rozkřičel. V té chvíli jsem měla chuť si zacpat uši, ale neudělala jsem to. Sean se rozhlížel po celé tribuně, jako by někoho hledal. Když jeho oči našli mé, tak se snad usmál ještě víc a zvedl nad hlavu i druhou ruku. To mě přinutilo se usmát a taky jsem cítila, jak mi začínají hořet tváře, proto jsem trochu sklonila hlavu a zadívala se na něj zpod očních víček.

V té chvíli za menšího pokřiku přiběhl druhý tým, který si to zrovna namířil k lavičce a ani se neobtěžoval se ukázat. Zápas začal, dokonce i Sean si zahrál. V tu chvíli, kdy naběhl na hřiště, se otočil a zamával na mě, nebo to alespoň bylo na mě. Mávnutí jsem mu oplatila slabým zahýbáním prstům a on se pouze s úsměvem otočil.

Zápas netrval dlouho a samozřejmě, že jsme vyhráli. Radost na tvářích okolních lidí, když zazněl zvuk, který ukončil zápas, byl tak nakažlivý, že i já odcházela s úsměvem. Než jsem se dostala z tribuny, tak naši hráči už zašli do šaten.
odcházela jsem na parkoviště, když za mnou někdo zavolal mé jméno.
„Caro! Stůj!" otočila jsem se a podívala se na Seana, který ještě nepřevléknutý běžel za mnou. Ruce jsem si dala do kapes mikiny a čekala, až u mě zastaví.
„Kam jdeš?" zeptal se pořád ještě s úsměvem. Trochu jsem se zamračila a hlavou ukázala na autobusovou zastávku nedaleko nás.
„Odvezu tě," nabídl se ihned.
„To není nutné," zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu.
„Tak jinak. Zůstaň tady a počkej na mě," otočil se zpátky k odchodu a nedal mi žádnou možnost na další nesouhlas.
„A kvůli tomu jsi za mnou běžel?" zavolala jsem za ním.
„Musel jsem se ujistit, že mi neutečeš," neotáčel se a pokračoval dál. Nezbývalo mi nic jiného než se posadit na nedalekou lavičku a čekat až Sean přijde.

Z budovy vyšel ještě s mokrými vlasy, taškou přes rameno a s červenou bundou hozenou přes ní.
„Já si říkala, že jsem ji dlouho neviděla," usmála jsem se a on se zadíval na bundu, která ležela přehozená přes tašku.
„Zase jsem ji nemohl najít," pokrčil rameny a zastavil se u mě.
„To už je u tebe taková tradice nemyslíš?" zvedl se mi jeden koutek.

Vždy jsem uvažovala, jak se někomu můžou rozzářit oči. Jako malá jsem si představovala, že se mu oči rozzáří, jako dvě malé lampičky a může si s nimi svítit na cestu. Ale právě teď, když jsem se dívala na usměvavý Seanův obličej, poznala jsem, jak takové rozzářené oči vypadají.
„Co máš v plánu?" zeptala jsem se trochu s obavami.
„Snad ze mě nemáš strach," rozešel se ke svému autu a já ho následovala.
„Kdo by neměl, když se na mě směje jako psychopat," zamumlala jsem si pro sebe a zastavila u jeho auta.
„Co jsi říkala?" zeptal se mě, když dával tašku na zadní sedadlo svého auta.
„Nic," zakroutila jsem hlavu a otevřela dveře spolujezdce. Sean se zamračil a zůstal na mě chvíli koukat, pak to nechal být a otevřel dveře u řidiče.

„Tak jaký je plán?" zeptala jsem se ho, když startoval auto.
„Proč mám takový pocit, že jsme spolu nemluvili snad tisíc let," zeptal se a vyjel z parkoviště.
„Mluvili, ale vždy se k tomu někdo připojil," pokrčila jsem rameny a zadívala se z okna.
„Je to zvláštní, jak se mnou najednou všichni mluví," povzdechl si.
„Seane, mateš mě," pověděla jsem mu popravdě a odvrátila zrak od okna na Seana.
„Já? Proč?" nechápal. Nedovolil si podívat se na mě, protože musel sledovat cestu před sebou, ale jeho zamračený výraz a stáhnuté obočí k sobě mluvilo samo za sebe.
„Zvláštní? Vždyť ty vypadáš, jako by sis to užíval," založila jsem si ruce na hrudi.

Touto větou jsem ho z nějakého důvodu naštvala. Mezi rukama drtil volant a sval na čelisti se mu napnul.
„Myslíš, že si užívám, že okolo mě každou sekundu někdo je, že se musím s nimi bavit?"
„Jak říkám, nevypadáš, že by ti to vadilo," dívala jsem se na něj bez emocí.

Proč jsem najednou měla takovou chuť se s ním pohádat? Měla jsem chuť mu všechno vyčíst i když jsem nebyla v právu. Byla to jeho věc, že se bavil s ostatními. Mě to mohlo být jedno. Nevlastnila jsem ho, vždyť jsme byly pouze přátelé. Bylo jedno, že kdykoliv ho vidím bavit se s někým jiným, tak mě to bolí, nemůžu si ho přivlastnit. Vždyť je přece jasné, že nebudu jeho jediná kamarádka.

„Co máte všichni za problém? Chtěl jsem si užít fajn den. Den, kdy jsem hrál poprvé zápas. Den, kdy bych si se svou nejlepší kamarádkou užil jeden z těch slunných dní v Sydney. Den, kdy bych nemusel myslet na nic okolo. Den, kdy by mě otec neštval, kdy na mě každou chvíli nemluvil někdo jiný. Den, ve kterém bych si připadal, jako by byl znovu začátek roku a žádná z těchto blbostí by se nikdy nestala," bouchl rukou do volantu.

Kdybych řekla, že mě jeho výstup pouze překvapil, tak bych lhala. Měla jsem i z části strach. O něj. Tohle se mu nepodobalo. Sean nikdy nevybouchl. Jeho trpělivost mě často i překvapovala. Dokázal přejít skoro všechno. Nikdy jsem ho neviděla takového. Tak trochu mi připomínal toho Seana, který došel ke mně domů, když naši nebyly doma.

Bylo mi jasné, že bych se ho měla zeptat na to, co se děje. Ale nedokázala jsem to. Měla bych se ho zeptat, ale teď na to není vhodná chvíle. Natáhla jsem ruku a zapnula rádio, ze kterého se začala linout píseň od Queenů. Se zamračením spustil zrak ze silnice a otočil se na mě. Očima se mě ptal, co se děje a co mě přivedlo na to, že jsem zapnula rádio.

„Dnešek si teda užijeme, ale zítra chci vysvětlení," pouze roztáhl rty do slabého a děkovného úsměvu.