Za oblakem kouře ✔

#10

Naklonila jsem hlavu na stranu a vešla do malé předsíňky. Na jedné strašně bylo veliké zrcadlo, ve kterém se odrážela celá moje postava a vedle něho byl botník plný různě velikých bot. Ze slušnosti jsem si z nohou sundala boty a položila je vedle sebe pod zrcadlo.

Z vedlejší místnosti se ozývaly hlasy a tak jsem poměrně nervózně vykoukla zpoza rohu.
Hubená ženská postava objímala Seana okolo ramen a svou tvář měla schovanou v jeho objetí.
Malá dívenka se na ně s úsměvem dívala a když si všimla mě, zatahala svého staršího bratra za mikinu.

Sean pustil svou mámu a otočil se směrem ke mně. V tu chvíli se na mě upřely modré oči jeho matky, která zmateně stáhla obočí.

„Mami, to je Cara," prohodil s trochu nervózním hlasem Sean. Obličej jeho mámy se vyhladil a po pár krocích mě už drtila v náručí.

„Moc ráda tě poznávám. Sean mi o tobě toho tolik pověděl," odtáhla se ode mě a prohlížela si mě.
„Opravdu?" zeptala jsem se nevěřícně.
„Samozřejmě, jsem ráda, že konečně pozval nějakou svou kamarádku k nám domů. Začínala jsem si myslet, že se za nás stydí," zasmála se melodickým smíchem.
„Mami," zaúpěl Sean.
„Ještě řekni, že nemám pravdu," protočila oči a ramena jí začala cukat od potlačovaného smíchu.
„Jsem Simona, takže mi tykej," mrkla na mě a odešla z místnosti.

Trochu nechápavě jsem koukala na místo, kde zmizela a snažila si v hlavě udělat o ní obrázek.
„Moje máma je trochu zvláštní. Řídí se heslem, vždy mladá," vysvětlil mi Sean. Ellie se vydala za svou mámou a tak jsme zůstali v místnosti jenom my dva.

„Pojď, ať tady nestojíme jako paka," cukl hlavou k zavřeným dveřím, ke kterým se následně odebral. Poslušně jsem ho následovala a vešla do modře vymalované místnosti.

V první minutě bych si myslela, že jsem se ocitla v hotelovém pokoji. Bez fotek, bez plakátů, pouze holé zdi, uklizený stůl, ustlaná postel. V té chvíli mi tento pokoj přišel vyloženě neosobní. Jedinou malou představu o vlastníkovy pokoje vyvolávala malá soška se slonem, který měl chobot dovrchu.

Obočí se mi stáhlo k sobě a snažila se najít alespoň jednu fotku nebo alespoň CD skupiny.
Sean se pokoušel nevšímat si mého zkoumavého pohledu a posadil se na postel. Natáhl si nohy a ruce do výšky. Protahoval se a následně si lehl na postel, která mi byla očividně malá.

Posadila jsem se ke stolu a zhluboka vydechla.
„Tímto končí tvůj dnešní plán?" zeptala jsem se ho. Podepřel se lokty a podíval se na mě.
„Víc jsem nevymyslel," odpověděl jednoduše.
„Slabota," utahovala jsem si z něj.
„Jen si to přiznej, byl to nejlepší ráno, jaké sis dokázala představit!"
„Kobliha z pekárny, stát u zábradlí a koukat na vodu a následně se podívat k tobě do domu? To opravdu moje vysněné ráno není," nedala jsem mu pokoj.
„Omlouvám se. Příště vymýšlíš plán ty," znovu si lehl a zavřel oči.
„Kdo řekl, že s tebou ještě někam půjdu? Možná se s tebou po tomto přestanu bavit," prohodila jsem naoko vážně.
„Jsem si tím naprosto jistý. Tak tě teda informuji, že při odchodu nezapomeň zavřít dveře," bez pohnutí ležel na posteli.

Neodpustila jsem si to malé vylekání a tak jsem se potichu zvedla ze židle a skočila za ním do postele.
S ním to tak škublo, že spadl z postele a já dostala záchvat smíchu.

„Ha, ha, ha. Vtipné!" pronesl sarkasticky a třel si koleno, které si při pádu narazil.
„To byl opravdu elegantní dopad," dobírala jsem si ho dál a nedokázala jsem se přestat smát. S protočením očí se posadil na židli, na které jsem před chvílí seděla já a nohy si dal na stůl.

„Takže z tebe bude fotbalista?" zeptala jsem se ho chvíli po tom, co jsem se přestala smát.
„Pokusit se o to můžu. Stejně, když se ztrapním, tak si toho nikdo nevšimne," řekl.
„Kdy je nábor?" zeptala jsem se.
„Chceš se přijít podívat?" zeptal se mě s nadějí.
„Nějaký nadšený?" uchechtla jsem se.
„Ne nejsem," snažil se to zamaskovat.
„Ale bylo by fajn, kdybych měl podporu," řekl po chvíli potichu.
„Tak mi řekni kdy a kde?" usmála jsem se na něj.

***

Už nikdy nikomu neslíbím, že ho přijdu podporovat. Sedím na zmrzlé lavičce, protože zrovna dneska se počasí rozhodlo, že bude mrznout. Třepu se jak ratlík a ještě tady musím tvrdnout minimálně hodinu, jelikož nábor teprve začal. Už se stihly rozcvičit a teď předvádějí v těch naprosto směšných dresech sestavu, kterou naprosto nechápu. Mám chuť se začít smát, jak Sean vypadá v těch chráničích, co mu rozšiřují ramena, ale jsem na to až moc zmrzlá.

Proč se musel zkusit americký fotbal? Proč né třeba basketball? Ten se alespoň hraje v tělocvičně, kde je teplo.

Na hřiště přišly roztleskávačky a v té chvíli jsem obdivovala jejich odvahu vyjít ven v takovou zimu v doslova minisukni.

Mikinu jsem si přitáhla víc k tělu a s nadějným pohledem jsem se podívala na Seanovu červenou bundu, kterou měl vedle mě. Když přišel, tak si všechny věci hodil vedle mě, takže se jeho krásná červená bunda nacházela vedle mě a já už nečekala a přehodila si ji přes ramena.

Já jsem tak dobrá kamarádka až mě to zabíjí. Měl by si mě vážit, protože nikdo jiný by se kvůli němu takto nemrzl.