Za oblakem kouře ✔

#32

„Chci se ti omluvit. Tak strašně se ti chci omluvit, ale nevím za co. Nechápu, co to mělo být. Co ten tvůj výstup před tvým domem měl znamenat a tak strašně rád bych chtěl pochopit. Vždyť jsem pořád stejný. Stejné jméno, stejné známky, stejný život a stejné problémy. Nic na mě není nového a i kdyby, tak nic není tak podstatné abys na mě před tím domem tak vyletěla a skoro zrušila naše přátelství. Udělal jsem jednu chybu, jednu hloupou chybu za kterou se omlouvám. Možná teď i s odstupem času chápu, že jsi byla vytočená, že tě to dožralo, sakra, ani nevíš, jak moc jsem chtěl další den přijít a vše ti vysvětlit, ale pak jsem si vzpomněl, co vše jsi mi řekla. Říkám si, že jsi možná byla naštvaná, vytočená na největší míru a já byl ten hromosvod do kterého mohly tvé blesky hněvu udeřit, ale bolelo to."

Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. V hlavě jsem si opakovala celý tento jeho monolog. Snažila jsem se přijít na to, co bych mu teď měla asi tak říct. Ale ze všeho nejvíc jsem se chtěla nahlas rozesmát a tak se i stalo.

„Jo hromadil se ve mně vztek a docela dlouho. Ty se vůbec divíš? Ta stupidní oslava byla pro mě poslední kapka. Víš jak nesnáším lidi, jako jsi ty. Kamarád na baterky. Ty máš jenom problém, že by ses se mnou asi chtěl bavit, ale tvůj časový harmonogram to nedovoluje. Známe se jak dlouho? Pár let už to je, že ano. Za tu dobu jsem se toho sice o tobě dozvěděla asi stejně, jako jenom za tento školní rok a nelíbí se mi to. Možná budu znít jako holka, co nic nevydrží, když kvůli tomu mám touhu se ti vyhýbat, nemluvit s tebou a prostě tě celkově vyškrtnout z mého života, ale taková prostě jsem. Na co mít spoustu kamarádu, kteří mě stejně, když budu něco potřebovat nejspíše pošlou někam?"

Teď jsem ho zase na chvíli umlčela já. Ale mou odpovědí jsem u něj rozvířila hněv.

„Takže, jenom kvůli tomu, že už nejsem ten poslední z posledních, že mám konečně i víc přátel než jenom tebe, tak se mnou končíš? Jenom tak. A řekneš, že k tomu máš nějaký stupidní důvod, který ani nedává smysl?" tohle bylo poprvé co na mě takový tónem promluvil a překvapilo mě to.

„A teď začnu já. Proč mám pocit, že by se tohle stejně stalo? Proč mám ten pocit, že bychom se po střední stejně nikdy neviděli? Proč mám ten pocit, že v tomto případě bezdůvodně žárlíš a chceš se mě zeptat na co. Tak to nevím, protože ani ty sama to nevíš, ale vyvádíš tak, že chceš kvůli takové prkotině zničit přátelství. A pro informaci, teď vůbec nezním, jako náladová puberťačka," ze stolu si vzal batoh a přehodil si ho přes rameno. Obešel mě obloukem a u dveří se ještě otočil.

„A zapomněl jsem. Všechno nejlepší," a s tím odešel ze třídy.

Zůstala jsem sama. Znovu jsem vstřebávala jeho slova a otázky a tak trochu mě to donutilo přemýšlet. Opravdu tak vystupuji. Opravdu to tak vypadá? Je to mnou? Z ničeho nic se mi v hlavě rojilo tolik otázek a pouze na pár z nich jsem znala odpovědi.

Došla mi slova. Nedokázala jsem si představit, že kdybych se Seanem měla mít znovu takovou hádku, jestli bych po tom, co jsem teď slyšela jeho názor, dokázala ubránit ten svůj. Neustále jsem se ohlížela na sebe a své pocity, že jsem si vlastně ani neuvědomila, jak se musí cítit on.

Byla jsem zmatená. V hlavě jsem měla dva hlasy. Jeden říkal, že jsem v právu, že na něj opravdu mám být naštvaná a ten druhý zase, že jsem na něj zbytečně tvrdá.

„Co tady ještě děláš. Zvonilo," vyrušil mě z přemýšlení učitel. Poskočila jsem, protože jsem se vylekala.

„Omlouvám se," zašeptala jsem a prošla okolo něho ze třídy.

Na další hodinu jsem přišla s menším zpožděním, ale nikdo si toho nevšiml. Sean seděl na svém místě ale nezvedl hlavu a ani nijak jinak neuznal mou přítomnost. Zaplula jsem do lavice a až po chvíli jsem si uvědomila jednu věc.

Růži jsem nechala v jiné třídě.