Za oblakem kouře ✔

#24

„Otec chce, abych s ním letěl do Ameriky," povzdechl si. S pootevřenou pusou jsem zvedla pohled, který jsem doteď měla zaseknutý v mém prázdném hrnku.
„Teď? Vždyť jsi v posledním ročníku," nechápala jsem. Ruce jsem si založila na stole a naklonila svým tělem k němu.
„Nemyslím hned. Chce, abych tam šel na vysokou."
„A to je to, co tě dneska tak strašně naštvalo?" zeptala jsem se ho.
„Chce tady zůstat až do konce školy aby se ujistil, že s ním půjdu, ale co když nechci. Co když chci jít na vysokou někam sem, být blízko své sestře a mamce a nebo hůř, co když nechci jít vůbec nikam," rozhodil ruce a jeho vyděšený pohled v očích mě bodl u srdce.
„Zkusil si mu to říct?"
„Každé ráno než jdu do školy, každé odpoledne co se vracím ze školy. Pořád. On ale neposlouchá, nedává mi žádnou možnost volby. Pro něj je má budoucnost předem nalajnovaná a můj vlastní názor v mé budoucnosti obsáhnutý vůbec není," zajel si rukou do vlasů a zatahal si za jejich konečky.

Mlčela jsem. Nedokázala jsem se na něj podívat ani se smutným pohledem. Nedokázala jsem nic jenom se na něj dívat. Nikdy jsem nedokázala nikoho uklidnit. Když se přede mnou na základní škole rozbrečela kamarádka, tak jsem se zmohla jenom na to, že jsem jí přejela rukou po zádech a řekla, že to bude dobré. Tím jsem skončila. Když se začalo schylovat k nějaké situaci, ve které bych měla projevit svou sympatii k lidem, tak jsem co nejrychleji vycouvala. Proto mě teď Seanove chování děsilo tím způsobem, že jsem na něj nevěděla, jak správně reagovat.

„Co na to tvá matka?" zeptala jsem se nakonec.
„Souhlasí s ním, chce abych s ním letěl do Ameriky, ale to já prostě nechci. Mám strach, že až si uvědomí, že ji tady nechci nechat hlavně samotnou, že se rozhodne letět s ním taky," povzdechl si a začal si hrát se svými prsty.
„A to je špatně, protože?"
„Rozvedli se a to z nějakého důvodu. Můj otec je vůl a to je hodně slabé slovo, nemůže s ním jít do Ameriky, nejen že bych musel jít taky, ale ona by si zničila život a to já nechci," kroutil hlavou a stáhl obočí k sobě, jako by mu ta představa přišla nechutná.

„Co když tam ale chce jít?"
„Nechce," byl o tom přesvědčený. Mezi prsty jsem držela lžičku a otáčela ji.

Snažila jsem si to všechno představit z jeho strany. Svým otcem pohrdá. Radši by vám řekl, že je napůl sirotek než aby se přihlásil k tomu muži. Vyvádí jenom ve chvíli, kdy má jeho otec narozeniny a to znamená, že mu musí napsat esemesku s blahopřáním. Hloupou esemesku, ze které by vaše srdce obalil led, ale pro něj je to jako by každé písmeno v ní byla jedno bodnutí nožem do hrudi. Nedokážu si ani představit, jak ho musí strašně štvát, ale zároveň i děsit představa, že by s tím mužem musel po dalších několik let sdílet jenom pouhý kontinent.

A bylo to tady, byla jsem beze slov. Nenapadal mě žádný argument, žádná slova útěch, nic. Jediná věc, co jsem dokázala ze své hlavy vyplodit, bylo jednoduché sdělení.

„Víš, že tohle je teprve podruhé, co jsme spolu mimo školu?" nechápavě naklonil hlavu ke straně a jeho oči mě vyzývaly k tomu, abych pokračovala.
„Poprvé to bylo, když si přišel k nám. Do té doby jsme se potkávali jenom ve škole a než se zeptáš, tvé tréninky počítám jako součást školy," slabě jsem se usmála a potěšilo mě, že i jeho rty se roztáhly do malého úsměvu.
„Nato, kolik let se známe," uchechtl se. Pouze jsem pokrčila rameny.