Za oblakem kouře ✔

#4

Opírala jsem se o budovu školy. Bylo to jedno z těch teplých rán, kdy jdete jenom ve svetru. Většina studentů si proto užívala poslední paprsky slunce, než začne zima a oni se budou modlit, ať jsou co nejdřív v budově.

Podrážkou jsem přejížděla přes beton na zemi a zasmála se poznámce, kterou pronesla Stacy na účet našeho matikáře. Nestála jsem tam sama. Vedle mě byla Stacy a pár dalších lidí ze třídy. Dneska byl ten příjemný den, kdy nic nepíšeme a máme zkrácené vyučování, kvůli nějaké druhořadé přednášce na které budou všichni stejně spát nebo budou chytat wifi.

Na druhé straně areálu seděl na lavičce Sean a já si neodpustila čas od času se na něj podívat. Seděl na lavičce a poklepával pravou nohou. V prstech měl cigaretu, kterou si každou chvíli vkládal do úst. Nehleděl na teplé počasí a vedle sebe měl složenou svoji červenou bundu a přes ni přehozený batoh.
Pohled měl upřený do země a vydechoval dým.

„Kam koukáš Caro?" zeptala se mě Stacy a já se na ni tak trochu vyděšeně podívala.
„Nikam," protřepala jsem hlavou a falešně jsem se na ni usmála. Stacy na mě pozvedla jedno její namalované obočí a pokoušela se zjistit, na co jsem tak přemýšlivě koukala.
„Tam ten kluk?" zeptala se mě a bradou poukázala na Seana, který právě svou botou uhasínal cigaretu a zvedal se z lavičky.
„Toho neznám," zamyslela se.
„Koho neznáš?" zapojil se do naší debaty Blain.
„Tam toho kluka s tou červenou bundou," práskla ihned Stacy.
„Jo Sean. Seděl jsem s ním jednou na francouzštinu. Takový nevýrazný," pokrčil rameny a dál to neřešil.
„On opravdu chodí k nám do školy?" nechápala Stacy.
„Sedí už asi třetím rokem za mnou," teď už jsem opravdu nechápavě dodala.
„Počkej, není to ten se kterým obvykle sedíš na obědě,"nejspíše se v její hlavě rozsvítilo.
„Jo," zasmála jsem se a zbytek skupiny se mnou, jediná Stacy pořád usilovně přemýšlela.
„To se potom vše vysvětluje," usmála se, jako by něco vyhrála a dál už se k této debatě nevracela.

Sean zmizel ve dveřích školy a my se k nim po chvíli vydali taky.

Jelikož jsem měla skřínku nejblíže ke dveřím, odpojila jsem se od nich a šla si vytáhnout potřebné učebnice. Už jsem zavírala skřínku, když jsem koutkem oka viděla, jak se někdo ve školní uniformě opřel o vedlejší skřínku.
„Vidím, že jsi bundu našel," konstatovala jsem zjevný fakt a otočila se na něj.

Ihned mě ovanula jeho pichlavě kouřová vůně. Nenuceně se opíral o skřínku a ruce měl vražené hluboko v kapsách. Přes rameno měl přes jeden popruh daný batoh a propaloval mě pohledem bez úsměvu.
„Jo. Užili jste si to ranní špehování?" založil si ruce na hrudi a poměrně vyčítavě se na mě podíval.

„Špehování? To nebylo špehování," bránila jsem se hlasitěji, než jsem chtěla, takže se na mě pár lidí otočilo.
„A jak teda chceš nazvat to vaše opravdu nenápadné pozorování? Pozorování zvířat ve volné přírodě," pronesl sarkasticky.
„Nešpehovali jsme tě," opakovala jsem svoje tvrzení a vydala se po chodbě směrem ke třídě. Sean nelenivěl a vydal se za mnou.
„Tak co jste tam potom dělali?" nedal si pokoj.
„Bože, proč tě to tak zajímá?" zastavila jsem se uprostřed chodby a otočila se na něj.
„Nemáš teď podle nějakého tvého podrbaného neviditelného plánu sedět ve třídě a mlčet? A bavit se se mnou až na obědě a to jenom tak pět minut a pak zase zmizet," zavrčela jsem na něj naštvaně.

Nevím, proč jsem tak vypěnila. Proč jsem se naštvala. Ale právě teď jsem měla chuť mu utrhnout tu jeho střapatou hlavu a zahrát si s ní fotbal.

Zhluboka jsem se nadechla abych se uklidnila.
„A pro informaci, řešili jsme to, že Stacy nevěděla, kdo jsi a proto jsme se jí to snažili vysvětlit," řekla jsem před tím, než jsem ho tam nechala stát a vydala se do třídy.

***

Na oběd jsem došla se zpožděním, takže jsem teď stála s táckem v ruce a těkala po jídelně pohledem. Uvažovala jsem, ke komu si mám sednout. Když jsem ale viděla Seana sedět samotného u stolu, vydala jsem se za ním.

Za těch pár hodin jsem vychladla a došlo mi, že jsem na něj vyletěla vlastně naprosto zbytečně, takže jsem si teď k němu sedala s tím, že se mu chci omluvit.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe tak vyletět," omluvila jsem se mu ihned, jak jsem dosedla na židli.
„To je v pohodě," odpověděl mi, ale pohled nezvedl od jídla.
„Není. Neměla jsem. Nechápu, co to do mě vjelo," pokračovala jsem v omluvě.

Mezi námi nastalo ticho.

„Opravdu nevěděla, kdo jsem?" zeptal se po chvíli a tentokrát se na mě i podíval. Pohledem jsem mu naznačila, že ne.
„Je to vtipné, že si mě někdo nevšimne ani po těch letech, co spolu chodíme do školy. Jako ano, nejsem nijak výrazný, spíše jsem ten tichý typ, co sedí vzadu, ale stejně. Učitelé mě vyvolávají, to si nemohla nevšimnout, že řekli jméno, které jí nic neříká?" nechápal a poměrně ublíženě se na mě podíval.
„Popravdě, kdo dneska poslouchá učitele,"zavtipkovala jsem.
„Pořád mě ale udivuje, že si mě nevšimla," pořád si nad tím lámal hlavu.
„Je to Stacy, dokud nejsi sportovec, tak pro ni nejsi důležitý a to myslím v dobrém," usmála jsem se na něj.
„Dělám gaučing, to se nepočítá?" slabě se usmál..