Za oblakem kouře ✔

#7

„Volno!" zařvala jsem na celý dům a rozhodila ruce do vzduchu. Pár minut dozadu naši nastoupili do auta a odjeli směr, pryč z města a právě teď mi začíná volný týden. Vytáhla jsem si teda mobil z kapsy a zapnula si Spotify. Přes bluetooth jsem to propojila s počítačem a v tu chvíli se domem rozezněla hudba.

O slovo se přihlásil můj nulový taneční talent a já si to brázdila s komickými tanečními pohyby do kuchyně, pro něco k jídlu.

Vytahovala jsem si máslo z lednice a udělala u toho přehnanou otočku, která mě trochu vyvedla z rovnováhy, když mi na stole zavibroval mobil. Položila jsem teda jídlo na linku a s něčím, co mělo připomínat Měsíční chůzi jsem se dostala ke stolu.

S_Leary: Jsi doma?

Zpráva od Seana mě překvapila, ale rozhodla jsem se na ni odpovědět.

CaraDeLux: Kde jinde bych v sobotu odpoledne byla?

Mobil jsem položila zpátky na stůl a vrátila se k přípravě mého jídla. Další pípání mobilu jsem nevnímala, říkala jsem si, že až se najím, tak mu odpovím. Přece nehoří.

Když jsem se o deset minut později vrátila k mobilu, čekalo mě na něj asi deset upozornění.

S_Leary: Mohl bych se stavit?
S_Leary: Prosím, Caro!
S_Leary: Caro?
S_Leary: Mohl bych u tebe dneska přespat?
S_Leary: Proč mi neodpovídáš?
S_Leary: Mířím k tobě domů!
S_Leary: Caro?
S_Leary: Už jsem za rohem.
S_Leary: Prosím, odpověz mi.
S_Leary: Stojím před dveřmi.

Poslední zpráva byla odeslána před minutou a proto mě zvonek, který se rozezněl domem, nijak nepřekvapil. Sean stál za dveřmi s rukama v kapsách. Venku bylo teplo, ale on na sobě měl svoji červenou bundu a přes rameno měl zavěšený batoh.

„Co se děje?" zeptala jsem se ho s obavami, když jsem uviděla modřinu na jeho pravém oku.
„Můžu jít dál?" ignoroval moji otázku. Pouze jsem trochu vyjeveněji kývla na souhlas a dveře pootevřela o trochu víc, aby mohl projít.

Až když se posadil do křesla, znovu jsem se ho zeptala:
„Co se ti stalo?" posadila jsem se naproti. Položila si lokty na kolena a zkoumala jeho modrající oko.
„Mladší sestry jsou zlo," řekl mi pouze, následně syknul bolestí a chytl se za oko.
„Chceš mi říct, že ti tady tohle udělala tvoje mladší sestra?" trochu nevěřícně jsem se ho zeptala. Jeho sestru jsem nikdy neviděla, ale pochybuji, že by sedmiletá malá holčička, dokázala svému bratrovi udělat monokl. Když k tomu oku ani nedosáhne, já jsem starší a vyšší než ona určitě a i tak je Sean o hlavu a půl vyšší než já.
„Tvoje sestra? Vážně?" zopakovala jsem svoji otázku, když mi na první neodpověděl.
„Nejen ona, ale i tak její pitomá hračka," založil si ruce na hrudi a zhluboka si povzdechl.
„Ona, její hračka a otec," pokračoval a pořád jsem to nemohla pochopit.
„Mluv normálně ano? Skládej věty!"
„Otec poslal Ellie balík k narozeninám. Dostala od něj nějakou plastovou hračku. Nechápu, jak si může myslet, že stačí poslat balík? To mu dělá takový problém vzít si volno, koupit letenku a přiletět popřát vlastní dceři k narozeninám? S mamkou jsem se kvůli tomuto docela dost pohádal a sestra nás poslouchala za dveřmi. Samozřejmě, ona je tatínkova holčička on nikdy nic neudělal špatně. Ta malá, nebudu nadávat na vlastní sestru, ale tam malá zmije na mě vyskočila zpoza rohu a hodila mi do oka tu zpropadenou hračku. Přesně do oka," rozhodil naštvaně ruce.
„Počkej, něco ti na to přinesu," zvedla jsem se a přešla jsem do kuchyně, kde jsem z mrazáku vytáhla mražený hrášek a následně mu ho podala.

Hrášek si dal na oko a trochu sebou cukl, když se studený obal dotkl jeho kůže.
„To vysvětluje to oko, proč tady chceš ale přespat?" zeptala jsem se ho.
„A můžeš si sundat tu bundu? Nejsi na Sibiři," vyštěkla jsem na něj, protože od té doby co přišel, seděl v zapnuté bundě. Hrášek položil teda vedle sebe a bundu si rozepl, sundal a položil vedle sebe. Taky si na košili, kterou měl na sobě, vyhrnul rukávy.

„S mamkou jsme se docela dost ohledně toho pohádali. A ty jsi byla první, kdo mě napadl," pokrčil rameny.
„A jak víš, kde bydlím?" nepamatuji si, že bych mu kdy říkala naši adresu, nebo bych mu popisovala, kde bydlím.
„Párkrát při obědu ses zmínila, třeba že máš blízko kino nebo, že bydlíš u parku. A tak, když jsem hledal tvůj dům, poměrně mi to pomohlo a navíc. V tomto domě, hrála hudba snad až do druhé ulice," zasmál se, ale já se k němu nepřidala.
„Víš, že tohle zní dost, jako bys byl stalker?" smích ho v té chvíli, naprosto přešel.
„Můžu tady teda zůstat?" zeptal se po chvíli.
„Mé království je ti otevřené!"