Za oblakem kouře ✔

#1

Zhluboka jsem se nadechla a následovala skupinku asi deseti lidí k nedalekému jezeru. Neměla jsem v plánu skočit v tomto docela chladném večeru do vody. A moje hladina alkoholu taky neodpovídala této činnosti.

S hlasitým pokřikováním jsme přišli k jezeru a já se s nechutí zadívala na tu rybinou páchnoucí vodu. Nos se mi skrčil a na čele se vytvořily vlnky. Nikdy jsem na toto přírodní koupání nebyla. Radši jsem si zaplavala v bazénu plném chemikálií ale s jistotou, že nohou nekopnu do nějaké šupinaté obyvatelky podvodního světa. To očividně nevadilo mým spolužákům, kteří v podnapilém stavu skočili z mola do vody.

Ovanul mě vítr, takže jsem si tenkou mikinu, kterou jsem na sobě měla oblečenou, více přitlačila k tělu. Zůstala jsem stát na cestě a rozhlížela se, jestli tady v okolí není lavička. To bych si ale moc věřila a tak mi nezbývalo nic jiného než se opřít o nedaleký strom.

Pomalu jsem upíjela ze svého plastového hrnku a smála se nad promáčenými spolužáky. Slabě jsem se smála, když jsem sledovala, jak se kluci pokoušejí do vody shodit dívku z nižšího ročníku a ona s vysokým pištěním kopala na všechny strany. Bylo jí to k ničemu, za pár sekund skončila ve vodě promáčená až na kost a její kamarádka ji po chvíli následovala.

Periferním viděním jsem viděla, jak se někdo přibližuje. Když se osoba přiblížila, ovanula mě jeho typická vůně. Otočila jsem k němu hlavu a přivítala ho úsměvem. Mrknul na mě a postavil se vedle mě. Chvíli jsme v tichosti sledovali, další shazovaní do vody a ječení holek, když promluvil.

„Proč na něco takového vůbec chodím?" položil řečnickou otázku a nechápavě zakroutil hlavou.
Z kapsy si vytáhl balíček cigaret, jednu si dal do pusy a zapálil ji. Následně mi ji nabídl, ale já zakroutila hlavou a napila ze svého kelímku.
„Možná je to tím, že je to tak zvané loučení s prázdninami," řekla jsem jednu z možností.
„Je to pouze záminka pro to aby se všichni opili. Uvidíš, že za týden budou všichni povídat o další, která bude oslavovat začátek roku a pak skoro každý týden se budou slavit narozeniny nějakého chudáka o kterém celá škola ví pouze tehdy, když je ta zmíněná oslava," znechuceně poznamenal a potáhl. Jedním prstem si cigaretu oklepal a nohou zašlápnul její popel, následně si cigaretu znovu přiložil k ústům.

Kývnutím hlavou jsem mu dala za pravdu a otočila se na něj celým tělem. Ihned se mi na obličeji značila nechápavost. Pohledem jsem skenovala jeho šedou mikinu, kterou měl na sobě a uvažovala, kde má nejspíš tu svoji červenou bundu, kterou sebou tahá i když je třicet stupňů.

Mého nechápavého pohledu si nešlo nevšimnout a tak mi ho oplácel.

Propaloval mě pohled jeho zelených očí, které nádherně kontrastovaly s jeho hnědými na krátko střiženými vlasy.

Povzdechla jsem si a znovu se k němu otočila bokem. Tento kluk pro mě byl vždy záhadou. Řekla bych, že i pro ostatní, ale myslím, že jsem byla jediná z mála, která věděla, že s námi do třídy vůbec chodí. Byl to jeden z těch lidí, o kterých zjistíte, že existují, až když bude jeho jméno vyhlašováno, aby si přišel pro diplom. A i to je pouze chvilkové a po pár minutách si na něj ani nevzpomenete.

„Kde jsi nechal bundu?" zeptala jsem se a zatahala ho za mikinu, co měl na sobě.
„Radši se neptej," povzdechl si. Musela jsem se mu zasmát.
„Kde je tentokrát?" zeptala jsem se ho.
„Nevím," pokrčil rameny.

On měl talent, talent tu bundu pořád někde nechávat. Minule ji nechal u svého otce, který je v Americe, což je odtud poměrně velká dálka. Trvalo dva týdny, než mu balík s ní došel.

Kdybych měla někdy popsat vztah nás dvou, nazvala bych ho, školním kamarádstvím. To přátelství, které začíná v osm hodin ráno, kdy vejdete do třídy a končí ve čtyři hodiny odpoledne, kdy ze školy odcházíte.

V kapse jsem cítila vibrování a slabý zvuk písničky, kterou mám na vyzvánění. Nepotřebovala jsem se ani podívat na to, kdo mi volá a ihned jsem věděla, že dneska už bylo dost oslavy a že už musím jít.

„Rodičovská kontrola?" zavtipkoval a kývl hlavou směrem k mému telefonu, který jsem vytáhla z kapsy, abych vypnula hovor. Mojí odpovědí bylo pouze pokrčení ramen. Usmál se na mě tím svým křivým úsměvem a zadíval se na skupinku bláznivých spolužáků, kteří ještě pořád skákali do jezera.

Mávnutím ruky jsem se s ním rozloučila a vydala se zpátky po kamenité cestičce na nedaleké parkoviště.

Sean Leary byl pro mnohé záhada. Ale nejen pro ně. Často jsem ho v hodinách pozorovala a uvažovala nad tím, že i když je mi nejblíž z celé třídy, tak z něj znám pouze zlomek, který mi byl ochotný ukázat.
Byl tichý, našich častých třídních debat se neúčastnil. Byl jiný a to se mi na něm líbilo. Miloval hudbu, a i když naše obědové hádky probíhaly ve stylu, jestli je lepší Nirvana nebo Queen, za nic bych je nevyměnila.

Dálkovým ovládáním jsem odemkla auto a poslední metry si doběhla. Posadila jsem se do koženého křesla a nastartovala motor.

Tento rok je náš poslední. Potom každý z nás uteče do jiného města, do jiného státu. Už když jsem odjížděla z parkoviště, věděla jsem, že mě čeká úžasný rok.