Za oblakem kouře ✔

#16

„Budeš dneska zase náladové, malé dítě?" zeptala jsem se Seana, když přistoupil ke své lavici.
„Proč?" položil si aktovku na stůl.
„Já jenom, jestli se mám posadit na obě ke Stacy nebo ne," pokrčila jsem rameny a přetočila stránku v učebnici, kterou jsem měla položenou na pokrčených nohou.
„Caro, já," začal, opřel se o svou lavici, takže se nade mnou tyčil v celé své výšce.

Neotáčela jsem se na něj. Zůstala jsem hledět do učebnice a čekala, co z něj vypadne. Jeho nervózní odkašlání a přerušení uprostřed věty mi hned napovědělo, že to nic příjemného nebude.

„Omlouvám se," překvapil mě. Zvedla jsem překvapením hlavu, ale k němu jsem ji neotočila. Nezdálo se mi to. Nevím jestli to bylo tónem, kterým to řekl, jako by mu záleželo na tom, že mu odpustím víc než by mělo nebo kvůli tomu, že nebyl schopný postavit se přede mě a tyto slova vyslovit. Říkal je mým zádům.

Možná jsem lpěla na maličkostech, ale něco jsem se o něm za ty roky naučila. Nikdy se neomlouvá zádům.

Avšak nechala jsem to být. V té době jsem si říkala, že to chce čas. Každá věc, sebelíp schovaná jednou vyplyne napovrch.

Povzdechla jsem si a otočila k němu hlavu. Zelené oči na mě zmučeně koukaly, vlasy mu trčely až přehnaně do všech stran, oblečení měl pomačkané, jako by v něm spal. Nevydržela jsem to.
„Co se děje?" zeptala jsem se ho rovnou. Zapomněla jsem na to, že jsem si před chvílí řekla, že ho nechám být. Jeho vzhled působil až děsivě.
„Já... On," nedokázal dát dohromady kloudnou větu. Odmlčel se a podíval se do země. Zhluboka se nadechl a zavřel oči.

Mlčela jsem, nechávala jsem mu prostor, ať si v hlavě uspořádá myšlenky. Po chvíli otevřel oči a odhodlaně se na mě podíval. Otevřel pusu, ale zastavil ho autoritativní hlas ode dveří.

„Leary, Bergamot za mnou!" uslyšela jsem své jména a v rychlosti se otočila na židli. Jediné, co jsem ve dveřích viděla, byl kousek černých kalhot a zbytek sáčka. Sean zamumlal nadávku a vydal se ke dveřím za učitelem. Na nic jsem nečekala a vyskočila ze židle.

Nesledovala jsem učitele ale Seana. Vyhýbal se studentům a já ho jako poslušný pejsek sledovala. Bylo mi jasné, že míří do kabinetu, ale přes dav studentů, kteří teprve procházeli chodbami, aby se dostali do tříd se nedalo urychlit.

Do kabinetu jsem vešla pár sekund po Seanovi. Učitel seděl za stolem a v rukách měl štos papírů. Podle nadpisu a našich jmen pod ním jsem zjistila, že se jedná o naši prezentaci a poměrně vyděšeně čekala, co bude následovat.

„Máte nejlepší prezentaci ze všech," přešel hned k věci učitel.
„Ale vždyť máme úplně stejné informace, jako ostatní," nechápala jsem.

Před odevzdáváním jsme jako vždy konzultovali s ostatními jejich práce a skoro všichni jsme se shodli na informacích. Takže se nikdo nemůže divit tomu, že mě tato věta překvapila.
„Máte to čitelné, na rozdíl od ostatních," položil naši práci na stůl a propletl si prsty.

„Proto jsem vás vybral na prezentaci před komisí, která přijde na konci tohoto roku. Takhle dopředu vám to říkám proto, abyste s tím počítali a připravili se na to. A předem vám oznamuji, pokud se na to podívat den dopředu tak se uvidíme příští rok při opakování ročníku. A můžu vás ujistit, že to poznám. Teď odejděte, zvonilo," mávnutím ruky nás vyhnal z kabinetu a my se ocitli v prázdné chodbě.

„To přece nejde, někomu vyhrožovat, že mu nedovolí dokončit střední školu jenom kvůli tomu, že bude dělat nějaký podělaný projekt a ještě ve svém volném čase," nadávala jsem celou cestu zpátky. Sean vedle mě šel potichu s rukama hluboko v kapsách.

Až před dveřmi třídy mě chytl za loket a zastavil mě.
„Caro," pronesl v klidu.
„Co je?" vyštěkla jsem na něj. „Promiň," omluvila jsem se ale vzápětí. Odstoupila jsem ode dveří třídy a založila si ruce na hrudi. Čekala jsem, co z něj vypadne.
„ K tomu než nás vyrušil učitel," začal a odmlčel se. Pokynutím hlavy jsem mu naznačila, ať pokračuje.

„Musím ti něco říct," zakecával to. Měla jsem chuť mu říct, že to jsem opravdu nečekala, ale držela jsem jazyk za zuby.
„Můj otec je tady. V Sydney," dostal ze sebe na jediný výdech. Zůstala jsem na něj hledět jako opařená. V hlavě se mi pořád opakovala jeho slova. Jeho otec je v Sydney.

V tu chvíli mě napadlo spoustu otázek, jako proč tu je, jak dlouho tu je, proč mi to říká až teď, ale jediné co jsem udělala, bylo to, že jsem si stoupla na špičky a rukama ho obejmula okolo ruku. Hlavu jsem si schovala do jeho ramene a on mě objal okolo pasu.

Zůstali jsme stát v prázdné chodbě, v objetí a ani jeden z nás neměl v plánu toho druhého v brzké době pustit.